Článek
Moje kolegyně Marie byla vždycky tak trochu podivínka. Je extrémně věřící a s manželem mají dům plný adoptovaných dětí. Všem v práci neustále vypráví detaily ze svého soukromí, takže když se asi před rokem rozhodla adoptovat staršího chlapce z Ukrajiny, všichni jsme o tom věděli.
Párkrát mě Marie poprosila, abych jí chlapce, říkejme mu Anton, pohlídala. Souhlasila jsem, protože mám děti ráda. Navzdory Mariiným neustálým dramatickým stížnostem na to, jak je Anton „hrozný“ a „nezvladatelný“, jsem na něm neviděla žádné zásadní problémy. Byl to tichý, možná trochu smutný kluk, kterému se u mě v mé malé, ale čisté garsonce očividně líbilo. Mariin dům je, kulantně řečeno, nechutný a chaotický.
V poslední době se to ale začalo zhoršovat.
Marie v práci nemluvila o ničem jiném, než jak je Anton příšerný, jak ubližuje ostatním dětem a že se ho „zbaví“.
A pak udělala něco naprosto neuvěřitelného.
Poslala hromadný e-mail celému našemu oddělení. V něm se ptala, jestli by si někdo nechtěl „vzít jejího kluka“. Nazvala to „hledáním nového domova“, jako by mluvila o nechtěném kotěti.
Myslela jsem si, že je to dno. Mýlila jsem se. Dnes jsem se přihlásila na Facebook a tam to bylo. Příspěvek na jejím profilu. S fotkami Antona. S inzerátem, ve kterém ho nabízí k „re-adopci“ a ať se jí zájemci ozvou do zpráv.
Ještě jsem jí na ten e-mail neodpověděla. Nereagovala jsem na ten příspěvek. Ale vaří se ve mně krev. Ta žena překročila hranici z „podivínky“ na „totální psychopatku“.
Co mám dělat? Mám zavolat OSPOD? Policii? Moc toho o adopci nevím a rychlé vyhledávání termínu „hledání nového domova“ mi vyhazuje jen výsledky týkající se zvířat.
Ta žena se snaží udat dítě přes internet a tváří se, jako by to bylo normální. Cítím, že musím něco udělat. Ale co?
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy jste byli svědky něčeho tak strašného, že jste věděli, že musíte jednat? Co byste dělali na místě Veroniky? Podělte se o své názory a rady na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je mlčení tou nejhorší volbou.
