Článek
Šly jsme s Verčou do Cinema City na Chodově na nějaký nový superhrdinský film. Těšily jsme se na večer plný popcornu a odpočinku. Ve frontě na občerstvení stála před námi starší paní s malým chlapečkem, mohl mít tak pět let. Babička se na něj spiklenecky usmála a zašeptala: „Kup si, na co máš chuť, Davídku. Ale pššt, mamince to neřekneme, ano?“ Už v tu chvíli mi v hlavě zablikala červená kontrolka.
Chlapeček si s rozzářenýma očima vybral arašídovou tyčinku. Babička zaplatila a zmizeli směrem ke schodům do sálů. My jsme si objednaly a já na ně skoro zapomněla. Skoro. Když jsme byly v půlce schodů, Davídek, který šel kousek před námi, se najednou skácel k zemi.
Nejdřív jsem si myslela, že prostě zakopl. Jenže Veronika, která léta dělala zdravotnici na dětských táborech, okamžitě poznala, že je něco špatně. Chlapeček sípal. Verča k němu přiskočila, ale babička, která stála o pár schodů výš, na ni hned vyjela. „Nechte ho být! Je jenom rozrušený, že upadl!“
„Myslím, že nemůže dýchat,“ řekla Veronika klidně, ale důrazně. Davídek se začal dávit a lapat po dechu, ruce si tiskl ke krku. Z ruky mu vypadla ta nešťastná tyčinka. „Blbost!“ odsekla babička. „Jen se vzteká!“
V tu chvíli to Veronice došlo. „Je na něco alergický?“ vykřikla. „Máte u sebe léky? EpiPen?“ Tvář té ženy zbělala. Začala hystericky plakat, že u sebe nic nemá. Moje kamarádka neváhala ani vteřinu. Otočila se na dav lidí, který se kolem nás začal srocovat, a zakřičela na celé kolo: „Pomoc! Dítě má anafylaktický šok! Nemá někdo EpiPen?“
Jeden muž k nám okamžitě přiběhl s autoinjektorem v ruce. Zatímco Veronika aplikovala chlapci adrenalin do stehna, já jsem stála jako solný sloup, naprosto neschopná pohybu. Dav se jen díval. Babička se zhroutila na zem a plakala nad vnukem. „Maruško, volej 155!“ štěkla na mě Verča a vytrhla mě z transu. Ještě teď děkuju dispečerovi, který mě svým klidným hlasem provedl telefonátem, protože sama bych to v tom šoku asi nezvládla.
Záchranka dorazila za pět minut, které mi připadaly jako věčnost. Když záchranáři odváželi chlapce do nemocnice v Motole, Veronika se nabídla, že tam hysterickou babičku odveze. Zbytek příběhu znám jen z jejího vyprávění. V autě prý donutila babičku, aby zavolala rodičům. Verča slyšela jen řev otce z telefonu: „Říkali jsme ti stokrát, že má smrtelnou alergii na arašídy! Jestli umře, bude to tvoje vina!“
V nemocnici už Veronika jen nechala své kontaktní údaje u sestry pro případ vyšetřování. Pak rychle zmizela, protože právě dorazili rodiče a strhla se tam scéna plná křiku a pláče, u které nechtěla být.
A proč to píšu teď? Dnes Veronice volala Davídkova maminka. Chtěla jí poděkovat za záchranu života svého syna. Chlapeček je v naprostém pořádku. A na závěr dodala jednu věc. Davídek už nikdy nesmí zůstat s babičkou sám. A dostal svůj vlastní, hustej batůžek s Batmanem, ve kterém má teď neustále svůj pohotovostní balíček s léky. Alespoň nějaký šťastný konec.
Stali jste se někdy svědky situace, kdy šlo o vteřiny? Museli jste zasáhnout, i když jste se báli? Podělte se o své zážitky na pribehy.kral@seznam.cz. Hrdinství má mnoho podob.
