Článek
Nedělní oběd u mámy. Vůně kuřete s rýží se mísí s pachem leštěnky na nábytek. Všechno je na svém místě, dokonale čisté, nablýskané. Stejně jako vždycky. Jen já do téhle dokonalé scenerie nezapadám. Sedím u stolu, mlčky do sebe soukám sousta, která v krku drhnou jako piliny, a snažím se nerozbrečet. Můj život se mi zrovna hroutí pod rukama a ta tíha je na mně vidět tak jasně, jako by mi na čele svítila neonovým nápisem.
A moje máma? Ta se usmívá a s lehkostí baletky přeskakuje témata. „Dneska je venku hezky, viď? Měla bys jít na procházku.“ „Sousedka si pořídila nového psa, je to hrozný uštěkanec.“ „V televizi včera opakovali Chalupáře, to je taková pohoda.“ Dívá se na mě, ale vlastně mě nevidí. Nebo spíš vidět nechce.
A mně to v tu chvíli dojde s drtivou silou. Tohle není jen špatný den. Tohle je vzorec mého života. Ta jednoduchá, lidská otázka – „Jsi v pořádku, Verunko?“ – v našem domě nikdy nezazněla. Byla to kletba, tabu.
Když jsem byla malá a rozbila si koleno, slyšela jsem: „Prosím tě, neřvi, jsou horší věci na světě.“ Když jsem přišla s pláčem ze školy, protože se mi kluci smáli, poslala mě do pokoje, ať se „uklidním a nedělám scény“. Emoce byly projev slabosti. A slabost se v naší rodině nenosila.
Nejhorší to bylo v pubertě. Jednou jsme se strašně pohádaly, už ani nevím proč. Ale místo křiku, hádky nebo alespoň nějakého řešení přišlo ticho. Tři týdny se mnou nemluvila. TŘI TÝDNY. Bydlela jsem s ní, jedla u stejného stolu, ale byla jsem pro ni vzduch. Chodila kolem mě, jako bych byla duch. Ta bezmoc a ponížení, to si neumíte představit. Tehdy jsem se naučila, že moje pocity nestojí za nic.
Ironií osudu je, že právě tohle ze mě udělalo člověka, který je na pocity druhých extrémně citlivý. Jsem ta kamarádka, která si okamžitě všimne, že něco není v pořádku. Ta, která se zeptá, obejme a vyslechne. Dávám ostatním to, co mně samotné tak zoufale chybělo. Bezpečí.
A pak s trpkostí sleduju, jak ti stejní kamarádi, když je jim nejhůř, zvednou telefon a volají svým mámám. A já sedím vedle nich a polykám slzy. Protože moje máma sedí dva metry ode mě, za dokonale prostřeným stolem, a radši se bude bavit o slevách v Kauflandu, než by připustila, že její dcera trpí.
Dojedla jsem. Poděkovala za oběd. Cestou ve dveřích se na mě podívala a řekla: „Tak se opatruj.“ Ale ta tři kouzelná slova opět nepadla. Tohle se nikdy nezmění, že ne? Ta propast mezi námi bude navždy. A já už asi do konce života budu ta holčička, která čeká na otázku, jež nikdy nepřijde.
Cítíte se někdy ve vlastní rodině jako duch? Čekáte na otázku, která nikdy nepřijde? Nejste v tom sami. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz, protože sdílená bolest je poloviční bolest.
