Článek
Všechno se to semlelo na oslavě otcových pětašedesátin. Sešla se celá široká rodina. Strýcové, tety, sestřenice s dětmi. Hluk, smích, cinkání skleniček. A já, stojící uprostřed toho všeho s pocitem, že mám na čele neviditelnou nálepku „host“.
Přistoupil ke mně strýc a zeptal se, co teď dělám. Než jsem stihla otevřít pusu, vložila se do toho matka. „Naše Verunka? Ta je ajťačka, víte? Dělá něco s těma počítačema,“ řekla pyšně a pohladila mě po zádech. Jen jsem se pousmála a nic neřekla. Nevyvracela jsem jí, že jsem grafická designérka a že jsem jí svou práci za posledních deset let popisovala asi dvacetkrát. K čemu?
To je totiž jádro toho všeho. Ta nejhlubší, nejtišší bolest. Nejde o to, že by na mě byli zlí. Nejde o hádky ani o křivdy. Jde o to, že mě vůbec neznají. Jsem pro ně soubor základních dat: dcera, osmatřicet let, bydlí v Praze, má auto. Ale o tom, kým doopravdy jsem, nemají sebemenší tušení.
Nevědí, jakou hudbu poslouchám, když je mi smutno. Nevědí, že nesnáším koprovku, i když mi ji matka občas uvaří jako „přilepšení“. Nevědí, že jsem před rokem prožila ošklivý rozchod, protože jsem neměla sílu jim vysvětlovat něco tak niterného. Naše rozhovory jsou jako konverzace s prodavačkou v obchodě. Povrchní, bezpečné, funkční.
Pozorovala jsem je, jak se baví s ostatními. Sledují jejich životy, pamatují si detaily, sdílejí s nimi vnitřní vtipy. Pak se jejich pohled zastaví na mně a na chvíli zavládne prázdno. Jako by museli v hlavě listovat kartotékou, aby našli správnou otázku. „Co v práci, dobrý?“ zeptá se otec. „Dobrý,“ odpovím. A tím to končí.
Dala jsem si obrovskou práci s dárkem pro něj. Vytvořila jsem mu fotoknihu plnou starých, zapomenutých fotek, které jsem měsíce sbírala po příbuzných. Otevřel ji, zdvořile poděkoval, řekl, že je to moc hezké, a pak ji odložil stranou, aby se mohl půl hodiny rozplývat nad lahví drahé slivovice od svého bratra. Nechápal to. Nechápal tu snahu, protože neznal člověka, který za ní stál.
V jednu chvíli jsem si musela odskočit na toaletu, jen abych mohla na chvíli dýchat. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a ta pravda mě udeřila plnou silou. Tohle se nikdy nezmění. Nikdy. Můžu být nejúspěšnější, nejšťastnější nebo naopak na úplném dně, a oni to nikdy nebudou vědět. Budou znát jen verzi, kterou jim dovolím vidět, protože ukázat jim tu skutečnou je příliš bolestivé. Je to jako křičet do prázdné místnosti.
Vrátila jsem se na oslavu a nasadila úsměv. Dnes už necítím vztek. Cítím jen ten chronický, tupý smutek. Díru v srdci, která se nikdy nezacelí. Protože nemůžete vyléčit zranění, které vaši nejbližší ani nevidí. Pro ně jsem jen vzdálená příbuzná, která občas přijede na návštěvu. A já jsem si na tu roli už nějak zvykla.
Cítíte se i vy neviditelní ve své vlastní rodině? Máte pocit, že lidé, kteří by vás měli znát nejlépe, vlastně netuší, kým jste? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení pocitů osamělosti je prvním krokem k tomu, abychom se cítili méně sami.
