Článek
Včera večer jsme si s přítelkyní Bárou volali přes Skype. Já u toho psal dlouhý komentář do jedné internetové diskuze, kde jsem vysvětloval, proč jsou diamanty ve skutečnosti geologicky úplně běžné a jejich cena je jen marketing. Bára si všimla, že zuřivě píšu, a zeptala se, čemu se tak věnuju.
A tím to začalo.
Začal jsem jí vyprávět o diamantech. Jak vznikají, odkud pocházejí a tak dále. Můj mozek má ale tendenci odbíhat, takže jsem plynule přešel k různým typům hvězd, k tomu, jak „umírají“, a jaký osud čeká naše Slunce.
Všiml jsem si, že Bára na obrazovce začíná vypadat trochu ustaraně. Začala se bát o konec života v naší sluneční soustavě. A já, ve své nekonečné, vědecky podložené debilitě, jsem se ji pokusil uklidnit.
Odbočil jsem znovu.
„Ale lásko, toho se nemusíš bát,“ řekl jsem jí s úsměvem. „Vůbec se nemusíme starat o to, že nás Slunce za pár miliard let pohltí jako rudý obr. Tou dobou už se totiž naše galaxie dávno srazí s galaxií v Andromedě, takže je úplně vyloučené, abychom tu ještě měli nějaký domov.“
Čekal jsem, že ji tento fascinující fakt uklidní. Místo toho jsem sledoval, jak na druhé straně obrazovky zpracovává tu informaci.
Její mysl se rozjela na plné obrátky. Začala přemýšlet o tom, jak lidstvo úplně zanikne. Jak je život a celá naše existence v kosmickém měřítku vlastně bezvýznamná.
A pak dostala panický záchvat.
Úplně zamrzla. Nemohla dýchat. A pak začala brečet. Vzlykala asi pět minut v kuse a já na ni jen bezmocně koukal přes obrazovku.
Takže teď sedím tady, píšu tenhle příběh a zároveň se ji snažím uklidnit tím, že jí vysvětluju, že jsme jako druh relativně mladí a máme spoustu času na to, abychom vymysleli nějaký herní plán na záchranu.
Nejsem si jistý, jestli to pomáhá. Vlastně mám pocit, že to dělám ještě horší.
Stalo se vám někdy, že jste svým „zajímavým faktem“ nebo příběhem někoho nechtěně dohnali k slzám nebo panice? Kdy se vaše snaha něco vysvětlit změnila v katastrofu? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz.
