Článek
Bydlím sice ještě u našich, ale platím si normálně půlku nájmu, takže říkají, že mám stejné právo rozhodovat, kdo k nám může a nemůže, jako oni. Nikdy jsem toho vlastně nevyužila, až teď nedávno. Mám bráchu, tomu je šestadvacet, a jeho žena Jana (24) je taková ta „alternativní matka“ na plný úvazek, mají osmiměsíčního kluka.
Co to znamená? No, podle mě je to hlavně na hlavu. Používají látkové pleny a ubrousky, myslí si, že umělé mléko je snad dílo ďáblovo, dítě věčně navázané v šátku, no a takhle bych mohla pokračovat. Já jsem pravý opak – dudlíky, dokrmuju Sunarem, protože mám málo mléka, jednorázové pleny a vlhčené ubrousky. Oni jsou samozřejmě zásadně proti všemu, co používám, a často mi vnucují věci jako pytlíky s odstříkaným mateřským mlékem od Jany, látkové pleny, ze kterých jejich malý vyrostl, a podobně. Něco jsem i zkusila, ale prostě to není můj šálek kávy.
V pondělí večer mi brácha s Janou hlídali malou. Měla jsem narozeniny a táta malé (nejsme spolu, ale jsme dobří kamarádi a rodiče) mě vzal na večeři do mého oblíbeného bistra. Bylo to super, fakt jsem si odpočinula.
Když jsem se večer vrátila domů, Jana mi oznámila, že trochu uklízela a „vyhodila všechno, co nepotřebuju“. Okamžitě mi začaly blikat všechny kontrolky, ale oni hrozně spěchali a byli skoro hned pryč. Když jsem přišla do pokojíčku malé, všechny jednorázové pleny a balíky ubrousků byly pryč, místo nich tam ležely nějaké látkové. To samé s mým Sunarem – měla jsem tam osm krabic a všechny byly pryč! Nemám teď šanci je hned nahradit a jen kojit prostě nezvládám, malá by měla hlad.
Byla jsem vzteky bez sebe. Radši jsem si vypla telefon, abych Janě v afektu nenapsala něco ošklivého. Včera se tu stavili pro něco, co tu zapomněli, a to byla moje chvíle. Vmetla jsem jí do očí, že musí všechno, co vyhodila, okamžitě nahradit. Když řekla, že na to nemá peníze, řekla jsem jí fajn, tak prostě vypadni a nevracej se, dokud mi nevrátíš peníze nebo nepřineseš všechno zpátky tak, jak to bylo.
Brácha si myslí, že jsem úplně mimo a je samozřejmě na straně své ženy. Naši si myslí, že mám v podstatě pravdu, ale že jí říct, ať se nevrací, bylo už trochu moc. Tak co myslíte, přehnala jsem to?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
