Článek
Ze zoufalství jsem se přihlásil na práci, na kterou jsem nebyl kvalifikovaný. Byl jsem čtyři měsíce bez práce, blížil se termín placení nájmu a na účtu jsem měl posledních pár tisícovek. V inzerátu hledali někoho s „2–3 lety zkušeností“ v oboru, kterého jsem se sotva dotkl. Neměl jsem žádné.
Tak jsem si vygooglil nějakou terminologii, podíval se na pár rychlokurzů a na pohovor jsem nakráčel, jako bych tam patřil. Prohodil jsem pár buzzwordů, kterým jsem sotva rozuměl, a hodně jsem se usmíval. Nějakým způsobem… to zafungovalo. Druhý den mi tu práci nabídli.
Teď tu pracuji tři týdny a každý den si připadám, jako bych chodil po laně nad propastí. Neustále mám otevřených 20 záložek v prohlížeči – ChatGPT, diskuze na Redditu, návody na YouTube – jen abych přežil den.
Šílené je, že nikdo nic neřekl. Můj šéf mě chválí. Lidé za mnou chodí s dotazy. Děsím se dne, kdy si konečně uvědomí, že všechno jenom improvizuju.
Ale zároveň… se učím. Rychle. Už jsem si zautomatizoval část své práce. Včera jsem opravil něco, co tým měsíce ignoroval.
Nevím, jestli to pořád jen hraju, nebo do toho skutečně dorůstám. Ale nikdy v životě jsem nebyl takhle motivovaný (ani takhle vyděšený).
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
