Článek
Bylo to úplně normální úterý. Seděl jsem na týmové poradě přes Zoom, když se v okně hovoru náhle objevila tvář z personálního oddělení. Můj manažer viditelně znejistěl. Než jsem se stačil zeptat, co se děje, personalistka spustila chladným, korporátním tónem. „Restrukturalizace… nadbytečnost… vaše pozice se s okamžitou platností ruší.“ Uprostřed věty mi zhasla obrazovka. Přístup odepřen. Tříminutový hovor. Konec. V naprostém tichu jsem zíral na svou vlastní tvář odrážející se v černé obrazovce.
Zachvátila mě panika. Ne kvůli penězům, měli jsme našetřeno. Ale kvůli tomu studu. Jak to mám říct své ženě Evě? Jak to mám říct rodičům, kteří na mě byli tak pyšní? Nedokázal jsem to. Když se Eva večer vrátila domů a zeptala se, jaký byl den, otevřel jsem pusu, abych jí řekl pravdu, ale místo toho ze mě vypadlo: „Náročný den, lásko. Ale dobrý.“ Byla to první lež. A ta nejtěžší. Od ní se odvíjelo všechno ostatní.
Rozhodl jsem se předstírat, že stále pracuji. Začalo moje absurdní divadlo. Každé ráno jsem vstal ve stejnou dobu. Oblékl jsem si košili a kalhoty, jako bych jel do kanceláře. Políbil jsem Evu na rozloučenou a zavřel se ve své domácí pracovně. Tam jsem si vytvořil falešný pracovní život. Měl jsem otevřené dva notebooky. Na jednom jsem zběsile hledal práci a rozesílal životopisy. Na druhém jsem měl otevřený nějaký starý kód nebo tabulku, aby to vypadalo, že pracuji, kdyby náhodou vešla dovnitř. Nastavil jsem si v kalendáři falešné schůzky a v jejich čase jsem odcházel do jiné místnosti a vedl fiktivní, tlumené pracovní hovory. „Ano, Martine, rozumím. Ten deadline je šibeniční, ale zvládneme to,“ šeptal jsem do telefonu. Eva to slyšela a litovala mě, jak tvrdě pracuji. A já jsem se užíral vinou.
Abych udržel iluzi i navenek, začal jsem psát propracované příspěvky na LinkedIn. Vytvořil jsem si neexistující projekt s krycím názvem „Chiméra“ a psal jsem o „optimalizaci pracovních postupů“ a „využívání synergie v týmu“. Stal jsem se online úspěšnější, než jsem kdy doopravdy byl.
Pak se stalo něco neuvěřitelného. V mé schránce na LinkedInu přistála zpráva. Byla to rekrutérka z velké konkurenční firmy. „Dobrý den, Petře. Viděla jsem váš příspěvek o projektu Chiméra a zaujalo mě to. Jste otevřený novým příležitostem?“ Moje první myšlenka byla hrůza. Odhalili mě. Je to past. Ale neměl jsem co ztratit. Odpověděl jsem, že ano.
Následující týdny byly sérií pohovorů, které byly mistrovským hereckým výkonem. S vážnou tváří jsem mluvil o problémech, které jsem na projektu Chiméra „vyřešil“ – problémech, které jsem si vymyslel pět minut před hovorem. Potil jsem se, ale moje zoufalství mi dodávalo podivnou, přesvědčivou sebedůvěru.
A pak přišla nabídka. Vyšší plat, lepší pozice, plně práce z domova, skutečná rovnováha mezi prací a životem. Podařilo se mi to. Moje propracovaná lež fungovala lépe než roky mé poctivé práce.
Musel jsem ale dohrát poslední dějství svého divadla. Přišel jsem za Evou s rozzářenou tváří. „Mám skvělou zprávu! Dostal jsem nabídku od konkurence. Mnohem lepší místo, lepší peníze. Dávám výpověď!“ Byla nadšená. Byla na mě tak pyšná. Otevřeli jsme šampaňské a oslavovali můj „odvážný krok“.
Už je to pět měsíců, co jsem v nové práci. Nikomu jsem nikdy neřekl pravdu. Pocit viny vybledl a nahradila ho cynická úleva. Celý ten systém je stejně postavený na přetvářce a dojmech. Já jsem jen hrál jejich hru lépe než oni. A vyhrál jsem. Ale občas, když se podívám do zrcadla, přemýšlím, kým jsem se to vlastně musel stát, aby se to podařilo.
