Článek
Moji rodiče přestěhovali mého malého brášku Tomáška koncem školního roku na jinou školu a on měl problém si najít kamarády.
I přesto pozval celou svou třídu na oslavu svých devátých narozenin, která se konala teď v pátek. Jenže nikdo nepřišel. Ani jedno dítě. Trhalo mi srdce vidět všechny ty prázdné stoly a zklamaného kluka, který se tak moc těšil.
Moje přítelkyně Anna, se kterou jsem čtyři roky, se na to nemohla dívat. Vzala telefon a zavolala svým bratrům, ať okamžitě přijedou. Pak skočila do auta a jela vyzvednout své synovce. Jsou sice o trochu starší, ale k mému bráchovi se chovali neuvěřitelně hezky. Pak obvolala ještě své kamarádky, které mají děti. Nakonec to nebyla žádná obrovská párty, ale bylo tam mnohem víc lidí než předtím. Všechno jen díky ní.
Můj malý bráška byl tak šťastný. Skákal ve skákacím hradu s jejími synovci a bratry, pošťuchovali se a hráli si spolu. Užili si skvělý čas. Bylo úžasné, že všichni přišli a byli na něj tak hodní, ale já jsem v tu chvíli cítil hlavně obrovskou vděčnost vůči své přítelkyni, protože ona to všechno zařídila.
Celou dobu jsem ji pozoroval a hlavou mi běželo: „Páni, tuhle ženu si chci vzít. Ona je ta pravá.“
A tak teď sedím u počítače a doslova si projíždím online obchody se zásnubními prstýnky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
