Článek
Kéž bych se mu do toho mobilu nikdy nepodívala. Kéž bych mohla vrátit čas a žít dál v té sladké nevědomosti. Ale nemůžu. To, co jsem viděla, už nikdy nevymažu z hlavy. A teď musím žít s vědomím, že muž, se kterým jsem dva roky spala v jedné posteli a plánovala budoucnost, je ve skutečnosti cizí, odporný člověk. A já jsem teď uvězněná v jeho domě a nevím, co mám dělat.
S přítelem Petrem jsme spolu dva roky. Já jsem Romka, on je bílý Čech. Náš vztah se zdál být dokonalý. Až na jednu věc. Jeho parta kamarádů. Když jsem se s nimi setkala poprvé, bylo to hrozné. Dělali si přede mnou necitlivé vtipy a používali rasistické nadávky. Od té doby jsem s nimi odmítala trávit čas. Ale naivně jsem si myslela, že Petr takový není.
Před pár dny se ale stalo něco divného. Byla jsem unavená, a tak jsem ho odvezla na benzínku, koupila mu piva na večer s kamarády a jela domů. Chtěla jsem si jen v klidu zahrát svou oblíbenou videohru. Pozdě v noci se vrátil, opilý, a udělal mi strašnou scénu. Začal mi vyčítat, že prý se mu posmívám, že není jako hlavní hrdina z té hry. Pak mi zničehonic vypnul celý počítač uprostřed rozehrané hry.
Byla jsem v šoku z jeho chování. Začal mluvit nesmysly o tom, jak je ošklivý a nesebevědomý. Když jsem mu řekla, že je to hloupost a že ho miluji, urazil se a já jsem nakonec šla spát na gauč. Později v noci, když jsem se vrátila do ložnice, ležel v posteli v bezvědomí. A já jsem dostala ten strašný, svíravý pocit v žaludku. Ten pocit, že je něco hodně špatně.
Vzala jsem jeho telefon. Třásly se mi ruce. Věděla jsem, že to nemám dělat. Ale musela jsem. Našla jsem si ve zprávách své jméno. A první, co jsem uviděla, byla konverzace s jeho nejlepším kamarádem stará pár měsíců. Kamarád mu psal, že pro něj nejsem ta pravá. Že ho prý do něčeho tlačím. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Starala jsem se o celou domácnost, vařila mu, prala. Ale to byl teprve začátek.
Pak jsem našla zprávy, kde si stěžoval na můj vzhled. Poté, co jsem začala brát antikoncepci, jsem trochu přibrala. Z velikosti 32 jsem se dostala na velikost 38. Nejsem tlustá, jen normální holka. Ale on psal kamarádovi, jak je „nechutné“, že jsem „ztloustla“. Ta slova mě bodla přímo do srdce.
Ale to nejhorší, to naprosté peklo, jsem objevila, když jsem otevřela jeho skupinový chat s tou jeho partou kamarádů. Ten chat byl plný té nejodpornější špíny, jakou si dovedete představit. Rasistické vtipy o Romech. Vtipy o Židech. Vtipy o Georgi Floydovi. A můj přítel, můj milovaný Petr, se toho všeho aktivně účastnil.
Posílal tam nechutné obrázky a rasistické memy. Jeden z nich byl obrázek Pokémon karty s nápisem „Chytání cikánky“. Bylo mi na zvracení. I ten jeho nejlepší kamarád, o kterém jsem si myslela, že je v pohodě, protože má nevlastní sourozence míšence, tam posílal stejně odporné věci.
V tu chvíli se pro mě zastavil svět. Ten muž, který ležel vedle mě v posteli, byl netvor. Monstrum, které se přede mnou dva roky přetvařovalo. Jak bych si s ním mohla někdy vzít? Jak bych mohla na svět přivést naše dítě, které by bylo napůl Rom, s vědomím, že jeho otec za zády sdílí takovouhle nenávist?
Kéž bych to nikdy neviděla. Ale zároveň jsem ráda, že jsem to viděla. Teď znám pravdu. Problém je, že teď nevím, co dělat. Bydlíme u jeho rodičů, abychom ušetřili. Bude mi trvat několik měsíců, než si našetřím na vlastní bydlení. Musím tu s ním dál žít. Musím se dál tvářit, že se nic neděje.
On ví, že je něco špatně. Cítí, že jsem se od něj odtáhla. Ale já s ním nedokážu mluvit. Je mi z něj fyzicky zle. Pokaždé, když se na mě podívá, vidím ty zprávy. Vidím tu nenávist. Vidím toho cizince. A počítám každý den, každou hodinu, než budu moct konečně utéct.
