Článek
Mám kamaráda, Tomáše, bude mu brzy třicet. A abych byl upřímný, není to zrovna typ modela z titulky časopisu. Ale co je mnohem důležitější, nikdy neměl žádnou zkušenost s holkama. Vůbec žádnou. Což je strašná škoda, protože je to fakt skvělý chlapík, takový ten hodný, spolehlivý kamarád do nepohody. Udržuje přátelství s několika holkama, ale má tendenci se sám zařadit do kolonky „kamarád“ dřív, než by vůbec zkusil některou pozvat na rande. Trpí dost silnými úzkostmi a depresemi a nesnáší chození ven, mezi lidi.
Letos na mé narozeninové oslavě – což je jedna z mála událostí, na kterou vždycky přijde, protože je to skvělý kámoš a ví, že mi na tom záleží – jsem se odhodlal k jednomu malému experimentu. Na baru jsem si vyhlédl dvě sympatické slečny, co se tam bavily samy, a zeptal se jich, jestli bych jim mohl koupit drink. Souhlasily. Tak jsem jim objednal, co si přály, a pak jsem se jich opatrně zeptal, jestli by pro mě neudělaly jednu malou laskavost. Vysvětlil jsem jim situaci s Tomášem, že je to skvělý kluk, ale hrozně si nevěří. Poprosil jsem je, jestli by za ním na chvilku nezašly, neprohodily s ním pár slov, třeba mu složily nějaký kompliment – na cokoli, na tričko, na úsměv, na cokoliv. Žádné závazky, žádné lži, jen aby byly milé a přátelské. Holky byly super, hned pochopily a souhlasily.
A pane jo, od toho večera je Tomáš jako vyměněný! Ty dvě slečny si s ním opravdu chvíli povídaly, smály se, on se sice červenal až za ušima, ale taky se usmíval. A ten malý impuls, ten pocit, že se o něj zajímají hezké holky, mu neuvěřitelně zvedl sebevědomí. Úplně rozkvetl! Najednou je aktivnější, víc se směje, dokonce se mě sám od sebe ptá, kdy zase někam vyrazíme ven, do hospody nebo na nějakou akci. Je to jako kouzlo.
Samozřejmě, má to jeden háček. Kdyby Tomáš někdy zjistil, co jsem udělal, že jsem těm holkám vlastně „zaplatil“ za tu chvilku pozornosti, upřímně si myslím, že by už nikdy nevyšel z domu. Styděl by se k smrti a možná by mi to nikdy neodpustil. Takže tohle tajemství si musím nechat pro sebe. Ale když vidím, jak je teď šťastnější a sebevědomější, říkám si, že to za ten malý risk a ten malý „podfuk“ stálo. Někdy člověk prostě potřebuje jen trochu postrčit, aby uvěřil sám v sebe.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
