Článek
Mám andělskou tchyni a normální mámu, takže vlastními příběhy sloužit nemůžu. Jsem ale sběratelka historek z okolí. A to, co se stalo včera, si prostě nemůžu nechat pro sebe.
Bydlím v jednom z těch dvoupatrových bytových domů na okraji Prahy. Moji sousedé z horního patra jsou klidná, nenápadná rodina – manžel, manželka a dva kluci, jednomu je tak patnáct, druhému asi devět. Občas se na chodbě pozdravíme, to je vše.
Sedím si tak na gauči, čtu si, když najednou zvenku uslyším povyk. Křik, dupání po schodech, naprostá hysterie. Vyhlédnu z okna a vidím své sousedy, jak se jako rodinná jednotka kolektivně zbláznili.
Manžel Jirka doslova běhá v kruzích, drží se za hlavu a ječí: „Panebože, je to táta?! To je táta! Co je s tátou?! Panebože, panebože! Tati! Tatiiii! Počkat, je to ségra?! Ségraaaa! Co se jí stalo?!“ Jmenoval snad všechny členy svého rodokmenu a oplakával jejich dosud neznámé osudy.
Manželka Dana stála na trávníku, kroutila se a mávala rukama jako ty nafukovací panáci, co se vlní před nákupními centry, a střídavě vydávala jakýsi jódlující zvuk „alalalalala“ a křičela na děti: „Pospěšte si, pospěšte si, vezměte hasicí přístroj, evakuační zavazadlo, popadněte všechno, dělejte, dělejte, dělejte!“
Starší syn metal sprinty z bytu a po schodech nahoru a dolů (přičemž se ale poctivě držel zábradlí, hodný kluk) a deklamoval zmatené literární úryvky jako: „Do poslední chvíle s tebou zápasím!“ a „Vyjdi, zatracená skvrno, vyjdi!“ Mladší kluk obíhal mámu a snažil se napodobovat houkačku, což se mu ale nedařilo, protože se u toho naprosto pochopitelně lámal smíchy.
Pak jsem uslyšela srdceryvný vzlykot. V tu chvíli jsem se rozhodla, že vylezu ven, abych zjistila, co se to u všech čertů děje. Podívala jsem se na Danu a tázavě zvedla obočí. Mezi dalším kolem „alalalala“ na mě spiklenecky mrkla. Popošla jsem kousek dál, abych viděla nahoru na jejich pavlač.
Stála tam Jirkova matka a v naprostém šoku zírala na tu apokalypsu. Pak začala vzlykat: „Proč to dělááááte?! Co je s váááámi všemi?! Co se to děěěěje?!“
A v tu chvíli… jako když utne. Jirka přestal běhat. Dana přestala mávat rukama. Děti přestaly sprintovat. Všichni čtyři se shromáždili pod schody a zírali nahoru na Jirkovu matku.
„Mami,“ začal Jirka naprosto klidně. „Říkali jsme ti to snad desetkrát. Ten klíč, co jsme ti dali, je JEN PRO PŘÍPADY NOUZE. A taky jsme ti říkali snad desetkrát, abys nám zavolala nebo napsala, než přijdeš. A jelikož jsi právě odemkla naše dveře bez ohlášení a použila svůj NOUZOVÝ KLÍČ, musí tady zákonitě BÝT NOUZOVÁ SITUACE! ÁÁÁÁÁÁ!!!“
A cirkus začal nanovo. Děti se rozběhly po parkovišti. Dana běžela s nimi a jódlovala. A já jsem se rozesmála tak, že jsem myslela, že mi prasknou žebra.
Matka propukla v pláč. „Já jsem se jen chtěla stavit za vnoučáááátky! Chtěla jsem jim donést dáááárky!“ Jirka: „A my jsme ti řekli, že máš nejdřív zavolat a ne si jen tak chodit dovnitř.“ Matka: „Ale vy jste mi nebrali telefooony!“ Jirka: „To sis měla vyložit jako signál, že s tebou DNESKA NECHCEME MLUVIT. Chystali jsme se za vámi příští víkend, jak jsme byli domluvení, ale teď to budeme muset zrušit, protože jsi porušila velmi jednoduchá pravidla. Jeď domů, mami.“ Matka: „Tvůj otec ti tohle nedovolí! Ten se o tomhle dozví!“ Jirka: „Myslíš?“ Vytáhl z kapsy u košile mobil a ukázal jí probíhající hovor. Přepnul ho na hlasitý odposlech. „Ahoj tati? Slyšíš to všechno?“ Z telefonu se ozval hluboký, klidný hlas, ze kterého mrazilo v zádech: „KVĚTO, OKAMŽITĚ POJEĎ DOMŮ.“ Matka se zmohla jen na další vzlyky. Otec jí nedal šanci nadechnout se a ledovým tónem opakoval: „OKAMŽITĚ JEĎ DOMŮ. BUDEME SI MLUVIT.“
Květa se rozhlédla a uvědomila si, že nejsem jediná, kdo na ni zírá; další zvědaví sousedé vylezli ven, aby zjistili, co se děje. Dana a děti přestaly běhat a válely se smíchy na trávě. Matka se napřímila a sáhla po klice, zřejmě aby si vzala svůj klíč. Jirka: „NECH TEN KLÍČ TAM, KDE JE.“ Matka: „Ale!“ Jirka a jeho otec z telefonu (unisono): „NECH HO TAM.“
Matka ucukla, jako by se z kliky stal živý chřestýš, a začala zmateně scházet ze schodů. Vzlyky ustaly, teď vypadala jen poníženě a naštvaně. Prošla kolem svého syna, který ji sledoval s telefonem v ruce. Prošla kolem snachy a vnoučat, kteří se stále chichotali na trávě. Prošla kolem ostatních čumilů, nasedla do auta a ZMIZELA.
A já jsem zašla zpátky do bytu a zamířila k počítači.
Stali jste se i vy náhodným svědkem neuvěřitelného rodinného dramatu? Máte historku o tchyni z pekla, i když není vaše vlastní? Podělte se o ni na pribehy.kral@seznam.cz. Ty nejlepší příběhy píše sám život!
