Článek
Mám kočičku, jmenuje se Micka, a je to moje životní láska. Našla jsem ji na ulici asi před pěti lety, když jí mohly být tak čtyři roky. Měla kolem půlky ocásku pevně utaženou gumičku, která jí tu část úplně zaškrtila. Trvalo mi dva týdny, než jsem si získala její důvěru, každý den jsem jí nosila jídlo, než se konečně nechala pohladit. Nikomu nevěřila. Vzala jsem si ji domů, vykoupala, vyčistila a veterinář jí musel tu odumřelou část ocásku amputovat. Trvalo jí roky, než si zvykla na cizí lidi, ale nakonec se z ní stala ta nejmilejší a nejpřátelštější kočička na světě.
Minulý měsíc byla venku na své obvyklé procházce po našem sídlišti. Normálně bývá venku tak dvě tři hodiny, ale tentokrát se vrátila kočičími dvířky už po dvaceti minutách. Na hrudníku měla dvě malé dírky a jednu poblíž zadečku. Byla úplně vyděšená, mňoukala tak žalostně, až mi to trhalo srdce, a prvních pět minut se ke mně ani nenechala přiblížit. Hned jsem věděla, že ji někdo postřelil vzduchovkou, těmi kovovými kuličkami.
Popadla jsem ji, dala do auta a vyrazila k veterináři. Ale udělala jsem si malou zajížďku po okolí, chtěla jsem jet delší cestou, jestli náhodou nenajdu toho viníka. A jistěže, uviděla jsem kluka na koloběžce, jak stojí na příjezdové cestě k jednomu z domů, s vzduchovkou v ruce, a míří do takové té odtokové štěrbiny u chodníku. Vím, že se tam často schovávají kočky. V tu chvíli jsem věděla, kdo to byl.
Zaparkovala jsem auto, vystoupila, došla k němu a řekla: „Řeknu tvým rodičům, že střílíš kočky.“ A on na to s takovým tím drzým, samolibým úšklebkem: „Jsou to škůdci, naši mi řekli, že můžu.“ Ten jeho výraz mě úplně vyhodil ze sedla. Prostě mi ruplo v bedně. Vlepila jsem tomu spratkovi takovou facku, až se mu hlava otočila, a pak jsem mu podkopla nohy, až sletěl na zadek. Sebrala jsem jeho vzduchovku a vší silou ji praštila o zem, až se rozletěla na kusy. Malá část mě chtěla tomu hajzlíkovi ještě pořádně dupnout na břicho pro jistotu, ale je mi, sakra, pětadvacet, tak jsem se jen rozhlédla na obě strany, než jsem přešla ulici, a zdrhla jsem. Jak jsem naskočila do auta a ujížděla pryč, slyšela jsem v dálce jeho jekot.
Moje Micka byla ošetřena a je v pořádku. Je teď mnohem plašší a tráví venku míň času, ale žije.
A já? Abych pravdu řekla, jsem si docela jistá, že na mě zavolali policii. Když jsem se vracela od veterináře, viděla jsem pár policajtů, jak se procházejí po ulici. Byla jsem si jistá, že je po mně. Nikdy jsem neměla problémy se zákonem, nikdy jsem nic takového neudělala. Ale projela jsem kolem a doslova nic se nestalo. Už je to měsíc. Myslím, že jsem z toho venku. A nelituju ani vteřinu. Možná to nebylo správné, ale udělala bych to znovu. Pro Micku cokoliv.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
