Článek
Téměř 4 roky ve tmě
Svět kolem mne přesto náhle trochu pobledne a já v myšlenkách odplouvám do představ každodenní reality obyvatel země, která se už za nedlouho bude 4 roky statečně bránit agresivnímu Rusku…
Ve zprávách z Ukrajiny, které mnozí lidé při těchto reportážích přepínají, pravidelně koukám, jak se tam lidem v těchto chladných dnech těžce žije. A to mají většinou výrazně chladnější počasí, než tomu bývá u nás. Lidé tam posedávají kolem často pouze jednoho zdroje tepla a dělají všechno možné, aby se aspoň trochu zahřáli. Ohřívají vodu primitivními způsoby, topí, čím se dá, nahřívají kameny nebo cihly, které potom roznáší do místností a vkládají do postelí, aby jim bylo v noci aspoň trochu tepleji. Když ne všem, tak aspoň dětem, nemocným a starým lidem. K jídlu si vaří obyčejná jídla, většinou polévky nebo různé druhy placek. Sledují s obavami oblohu, jestli neuvidí nějaký záblesk. A já si vždycky říkám, jak je tohle možné a jak zároveň nepředstavitelné to pro nás v našem všedním blahobytu je, ačkoliv se to odehrává relativně nedaleko našich hranic?
Změna podstaty života ve vteřině
Přemýšlím o tom, jaké to asi bylo na Ukrajině pár dnů či týdnů před začátkem války, a představuji si, že v mnohém asi hodně podobné, jako je to běžně u nás. Lidé chodili do práce, v klidu nakupovali, doma se dívali na televizi, jezdili na výlety, otočením knoflíku si zatopili a z lednice vytáhli něco dobrého k jídlu. Najednou někdo zmáčknul pomyslný knoflík s nápisem „Válka“ a tohle všechno v mžiku či postupně z běžných dnů i životů zmizelo. Nastal boj, a pokud to nebyl přímý boj s nepřítelem na frontě se zbraní v ruce, tak pro miliony lidí to znamenalo neméně urputný boj o holý život, o zachování základních lidských potřeb, důstojnosti, o prosté přežití v těchto těžkých nekonečně dlouhých časech.
Nyní čekají obyvatelé Ukrajiny na konec, doufají, že se podaří vyjednat spravedlivý mír. Nechci teoretizovat nad tím, jak blízko nebo daleko takový moment asi je. Nedává mi to smysl, i když doufám, že se to stane brzy a válka skutečně skončí. Ukradené děti se vrátí domů. A mnoho dalšího.
Představy o válce
Chci se zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdyby takový den čekal za nedlouho také nás, v naší zemi, v našich městech, na klidném venkově, kam jezdíme relaxovat, užívat klidu, ticha, blízkosti přírody. Ten moment, kdy nám to všechno kdosi někde v dálce jedním zlomyslným rozhodnutím vezme. Ta chvíle, kdy k našim uším dolehne siréna, spadne první bomba a nad hlavami nám prolétnou hejna nepřátelských dronů. Ze všech stran se začne ozývat pláč, křik, obloha bude najednou temná, svět za našimi okny se obalí do černobílého závoje. Podstata mnohého se v ten okamžik navždy změní. Nebude fungovat většina toho, na co jsme byli zvyklí. Topení přestane hřát, elektřina jen na pár hodin denně, když budeme mít štěstí, do lednice nebude co dát. Budeme sedět v kruhu u společného ohně. A my budeme vědět, že to, co jsme sledovali se zatajeným dechem poslední dobou jen v televizi (nebo to raději přepínali), se zrovna teď stalo naší realitou.
Kdo nám pomůže?
Každý bude vědět, co to znamená. Každý docela rychle pochopí, že to právě začalo a konec je v nedohlednu. A každý bude doufat, že v tom nebudeme sami, že nám někdo pomůže. Když se to děje už i nám, není přece nač čekat, celý svět to nyní už musí pochopit, jak vážné to všechno je. A všichni musí vší silou rázně zakročit. A umíme si představit, že nám to bude někdo přát, že se nám někdo bude smát a bude říkat „dobře vám tak, máte v ruce slabé karty“, že nám někdo odmítne pomoct, že nás bude někdo vydírat a bude se ptát, co za to dostane, když nám pomůže? A že na naší bolesti a na našem utrpení bude někdo vydělávat, že to pro někoho budou jenom zajímavá čísla na kalkulačce?
