Článek
Moje imobilita mně to nyní nedovoluje, ale byly doby, kdy procházka byla každodenní součástí našeho života. A když přijela vnoučata, učili jsme je rozpoznávat stromy podle jejich rozvětvené koruny, podle kmenu, kůry a samozřejmě i listí. Nedílnou součástí každé procházky do přírody bylo objímání kmenů. Dětem jsme vysvětlovali, že tím přejímáme určitou část jejich síly.
Jsem rád za tento článek, říkající, že i stromy mají určitý cit a dokáží se přizpůsobit prostředí i některým zásahům člověka. Jako bývalý skaut jsem se seznamoval s přírodou a byl jsem hrdý na přišitou odborku na stejnokroji, která oznamovala, že si přírody vážím, že jí pomáhám a také že jí trochu rozumím.
Zvláštní pocit jsem zažil na skautském táboře Dyje 1948. Byl to bohužel poslední skautský tábor, který se v rámci Třebechovického skautingu konal. Řeka Dyje a celé prostředí tábora bylo vybráno se vší pečlivostí a s citem pro přírodu. A také jsme byli poučeni našimi vedoucími, abychom se k okolní přírodě náležitě chovali. Nedílnou součástí tábornického života bylo získávání odborek. Každý, kdo jen kdy slyšel něco o skautingu, tak ví, o čem je řeč.
Při jedné výpravě za poznáním strmých svahů nad táborem, které byly porostlé především buky, jsem se dostal dosti daleko od tábora a ztratil jsem orientaci. Sice jsem věděl, že musím jít k řece, ale přešel jsem údolí a řeka nikde. Busola byla ve stanu a mapka také. Nezbývalo, nežli se obrátit na poučení přírody a vzpomenout si na radu vedoucího. Podíval jsem se na kmeny buků. Jejich severní strana byla mírně porostlá lišejníkem. A já šel stále na sever. Tak jsem se obrátil a moje kroky směřovaly na jih a zanedlouho jsem slyšel řeku a našel svůj tábor. A musím říci, že je tam nádherná přírodní bučina. Cestou domů jsem odchytil do krabičky krásného brouka Roháče (na ukázku všem ostatním), který byl po vyfotografování vypuštěn zpět do přírody.
P.S.: Kdo by chtěl foto tábora, může napsat na můj e-mail.
