Hlavní obsah

Rovný přístup k AI

Foto: Jaroslav Pinkas

ukázka projektového webu k výzkumu hsitorických avatarů

AI je velké téma. Veřejné mínění jí sice vnímá stále kritičtěji, nyní už spíše jako hrozbu než příležitost, stále však převažuje mínění, že je to důležitá změna, která se dotkne našich životů. A proto by se s ní měly děti seznamovat ve škole.

Článek

O způsobu, jak to dělat se vedou spory a dlouho ještě budou. Ale strkat hlavu do písku a dělat, že problém neexistuje asi není správné řešení. A jaké jsou podmínky využití práce s AI ve škole? Kdo se stará o to, aby děti mohly s AI pracovat? A kdo se nestará? Starají se neziskovky, nestará se stát.

Nejsem expert na AI ani na technologické a právní aspekty přístupu nových technologií do škol. Mé zkušenosti jsou omezené, ale přece mohou poskytnout vhled do problému. Dívám se na ni pohledem výzkumníka a didaktika. V projektu HumanAID necháváme žáky mluvit s lidmi z minulosti. V problémově orientované výuce o českém raném novověku vedou rozhovory s historickými avatary. Ptají se poddaného, majitele panství nebo ženy obviněné z čarodějnictví. Hovoří s vojákem bránícím Vídeň před osmanským vojskem i s tureckým válečníkem, který město obléhá. Zkoumají, jak se stejný svět jeví lidem s různými zkušenostmi, zájmy a možnostmi jednat. Navazujeme tím na náš starší experiment s avatarem Viléma z Baskervillu v lekci o středověkém mnišství.

Avataři představují didaktické simulace historických perspektiv. Jejich prostřednictvím chceme žákům pomoci pochopit odlišnost minulosti a rozmanitost pohledů jejích aktérů. Pro nás jako výzkumníky však výuková aktivita otevírá další otázky. Co žáci s takovou příležitostí udělají? Na co se ptají? Jak zacházejí s odpověďmi? Kdy zkoumají minulost a kdy zkoušejí především trpělivost chatbota?

Právě zde získává zásadní význam prostředí, ve kterém pracujeme. Projektový web nám poskytuje otázky žáků i odpovědi AI. Máme před sebou průběh rozhovoru. Můžeme ho zkoumat, analyzovat a vyvozovat závěry. Vidíme, kde se rozhovor rozvíjí, kde se točí v kruhu a jak přispívá k žákově ne/porozumění historické situaci. Zatím totiž nemůžeme s jistotu tvrdit, že je to jednoznačný didaktický přínos, výzkum je teprve v počátcích.

Metodika potřebuje půdu pod nohama

Debata o AI ve vzdělávání překypuje přísliby. Dojmy, ať už pozitivní nebo negativní, silné emoce a postoje jsou dnes ve veřejné debatě určující. my ale potřebujeme spíše data. Musíme zjistit, co se při konkrétní práci s AI skutečně děje. Hotový text odevzdaný žákem ukazuje jen výsledek. Rozhovor umožňuje sledovat také cestu k němu. Jakou otázku žák položil, co mu asistent nabídl a jak na to žák reagoval. Teprve tak můžeme posuzovat, zda aktivita směřuje k zamýšlenému učení.

Z takového poznání mohou postupně vyrůstat smysluplné metodiky pro učitele. Jak rozhovor zadat? Kdy do něj vstoupit? Co s žáky rozebrat? Jak využít chybu asistenta nebo rozdílné odpovědi dvou avatarů? Ověřování těchto postupů vyžaduje čas a přístup k žákovské práci.

Stejné možnosti budou potřebovat také učitelé, kteří mají metodiky používat. Přístup k rozhovorům jim umožní navázat zpětnou vazbou, upravit další úkol nebo s třídou probrat konkrétní problém. Žáci přitom musí předem vědět, kdo jejich rozhovory uvidí, k jakému účelu a jak dlouho se budou uchovávat. Otevřená pravidla patří k základům takového prostředí.

Tady se dostáváme k infrastruktuře. Metodika založená na reflexi rozhovorů potřebuje platformu, která tuto reflexi umožní. Jinak učiteli předáme recept a kuchyň zamkneme. Doporučený postup může být výborný, jeho využitelnost však skončí u technických možností školy. Dostupnost prostředí proto musí být součástí metodické podpory od samého začátku.

Projektová výsada

V HumanAID takové prostředí máme. Někdo ale platí jeho vývoj, správu i provoz jazykových modelů. Tyto možnosti stojí na projektových prostředcích. A každý projekt jednou skončí. To je více než dorbná nepříjemnost. Podmínky, které nám umožňují zkoumat a rozvíjet výuku, zůstávají projektovou výsadou. Učitel v běžné škole přitom řeší stejné pedagogické otázky. Také potřebuje zadávat práci, rozumět jejímu průběhu a vracet se k ní. Pro dlouhodobé plánování potřebuje vědět, že služba bude dostupná i za měsíc a v příštím školním roce.

AI gramotnost roste opakovanou prací. Žáci se postupně učí klást otázky, ověřovat odpovědi, rozpoznávat chyby a rozhodovat, kdy jim AI pomůže. Potřebují zkušenosti z různých předmětů a úloh. Potřebují také příležitost reflektovat vlastní pohodlnost: chvíle, kdy jim nástroj pomohl přemýšlet, i chvíle, kdy za ně myšlení převzal.

Jednorázová efektní hodina může probudit zájem. Dlouhodobý rozvoj vyžaduje návaznost. Má-li učitel práci s AI začlenit do běžné výuky, musí mít o co opřít svůj plán. Stabilně dostupná platforma tvoří jednu ze základních podmínek. Pro inspiraci přitom stačí nahlédnout k sousedům. V Německu funguje školní platforma schulKI, která učitelům umožňuje zpřístupnit žákům AI nástroje a sledovat průběh jejich rozhovorů. Ukazuje tak konkrétní podobu prostředí pro pedagogicky vedenou práci s AI.

Takové prostředí potřebují všichni žáci. Pokud školní úkol předpokládá soukromý účet, rodinné předplatné a pomoc doma, přenášíme rozdíly mezi domácnostmi přímo do výuky. Škola pak může pod praporem inovace rozevírat sociální nůžky. Část dětí získává náskok, ostatní sledují jejich záda. U povinně zadávané práce musí škola zajistit odpovídající přístup každému. Nevyčítejme to školám - dělají pro své žáky to nejlepší - vyčítejme to MŠMT, které tyto nerovnosti podporuje a prohlubuje.

Strategie slibuje, kdo zajišťuje?

Stát deklaruje, že to chce řešit. Národní strategie umělé inteligence ČR 2030 výslovně uvádí podporu rovného přístupu k nástrojům AI pro všechny žáky a studenty. Počítá také s prevencí digitálního vyloučení a zvyšováním dostupnosti technologií. Stát ví, co by měl dělat. Ale nekoná… Dokonce to vzbuzuje dojem že levá ruka neví, co dělá pravá.

Při přípravě projektu do výzvy OP JAK Poradím se s AI jsem narazil na mezeru mezi tímto závazkem a jeho praktickým uskutečňováním. Výzva podporuje integraci AI do škol zejména prostřednictvím síťování škol, sdílení zkušeností a vzájemného učení. To jsou potřebné činnosti. Vedle nich ale stojí prostá otázka: v jakém prostředí budou se svými žáky pracovat učitelé, kteří touto podporou projdou?

Oficiální odpovědi k výzvě připouštějí nákup licencí pro spolupracující školy. Žáci patří mezi cílové skupiny, jejich konkrétní zapojení však závisí na nastavení projektu. Výzva jejich účast prostřednictvím indikátorů ani specifických datových položek nevykazuje.

Nákup licencí může pomoci zapojeným školám po dobu projektu. Dlouhodobá dostupnost žákovského prostředí ale zůstává širším úkolem. Právě zde by měla být patrná odpovědnost MŠMT a NPI. Vzdělávání učitelů, metodiky a provozní podmínky patří do jednoho plánu. Když financujeme přípravu pedagogů, potřebujeme současně řešit, s čím budou nabyté dovednosti používat. Získané kompetence pak učitelé mohou využít jen tam, kde pro ně mají odpovídající podmínky. Je to pedagogický zločin hned na několika frontách: maříme investice do vzdělávání učitelů, blokujeme využití metodik a přístup žáků necháváme záviset na možnostech jejich rodin a škol.

Konkrétní odpověď přichází od AI dětem

Český příklad přitom už vzniká. Nezisková organizace AI dětem vyvíjí ve spolupráci s Matematicko-fyzikální fakultou UK školní aplikaci Tiny. Podle zveřejněného popisu v ní učitel připraví lekci s vybraným chatbotem, žáci se připojí pomocí kódu a učitel může sledovat jejich rozhovory. Po aktivitě získává shrnutí. Aplikace je nyní pro učitele i žáky zdarma. Tiny tak nabízí konkrétní odpověď na potřebu, kterou známe z našeho projektu. Její skutečný přínos bude třeba dál ověřovat ve výuce. Už samotná podoba služby však ukazuje cestu: propojuje přístup žáků k AI s možnostmi pedagogického vedení.

Právě tady vystupuje paradox celé situace. Stát deklaruje rovný přístup. Ale je to nezisková organizace, která vytváří prostředí, které může k jeho naplnění přispět. Iniciativa AI dětem si zaslouží uznání. Současně otevírá nepohodlnou otázku: kdo převezme odpovědnost za dlouhodobou dostupnost takových služeb? Bezplatnost v danou chvíli a veřejná garance do budoucna představují dvě různé věci. Školy potřebují stabilitu, provozovatelé prostředky na provoz a další rozvoj. Rozšíření služby přináší další náklady. Na tento úkol je třeba připravit systémové financování.

Zkušenost HumanAID ukazuje, co nám vhodná infrastruktura umožňuje poznávat. Tiny ukazuje jednu z cest, jak obdobné možnosti přiblížit školám. Úkolem veřejné politiky je propojit takové iniciativy s výzkumem, metodickou podporou a dlouhodobě zajištěným přístupem. Zodpovědnost leží jednoznačně na MŠMT. Začít by mohlo tím, že vyčlení kapacity, tkeré budou taková řešení navrhovat a připravovat legislativní podmínky. Nemusí přitom objevovat Ameriku, akademických i NGO iniciativ je ve veřejném prostoru dost. Ale mělo by, proboha, začít něco dělat!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz