Článek
Demokratické primárky byly více méně formální a Biden byl jediný relevantní kandidát, což u prezidentů ve funkci, kteří mají zájem pokračovat ve druhém mandátu, je spíše pravidlem než výjimkou a předpokládalo se, že Biden zopakuje svůj souboj s Trumpem z roku 2020.
Pak nastal problém. Demokraté počítali, že debaty nebudou Bidenova silná stránka, proto místo tří byly naplánovány dvě a z toho první netradičně už na konci června, ještě před oficiálním potvrzením kandidátů na sjezdech, aby bylo dost času napravit případné škody. Tato obava se potvrdila. Biden sice nezkolaboval, ale jeho výkon v debatě byl chabý, což vyvolalo u části demokratů a spřízněných médií paniku, zda Bidenova nižší kondice nebude voliči vnímána natolik negativně, že to ohrozí jeho zvolení. Což samozřejmě bylo s chutí povzbuzováno i ze strany Trumpa. Jaké jsou možnosti dalšího postupu?
1. Pokračovat dál podle původního plánu
Je možné využít čas k nápravě škod a doufat, že druhá a poslední debata nedopadne vyloženě tragicky. Tato neochota ke změně nemusí být nutně projevem neflexibility, protože původní strategie má svou logiku. Trump je velmi polarizující, tedy snadno zvládl primárky díky svému MAGA jádru, ale jeho slabinou je schopnost získat nevyhraněné, středové a neradikální voliče. Proto má nejlepší šanci jej porazit nikoli podobně radikální kandidát z druhé strany, tj. „probuzený progresivista“, jehož (či jejíž) hlavním „trumfem“ nebudou jeho schopnosti, nýbrž jeho příslušnost k etnickým, genderovým či jiným menšinám. Naopak Trumpa může nejlépe porazit „nudný“ centristický kandidát, jenž nabídne středovým voličům klid a stabilitu, bez woke či MAGA výstřelků.
Zároveň ekonomika relativně funguje, Biden má historicky ověřený bonus za to, že je ve funkci (protože Američané mají obecně ve zvyku své prezidenty volit i na druhé období). Tedy, s mírnou nadsázkou, by stačilo, aby Biden do voleb neumřel a zachoval si alespoň trochu přiměřenou duševní kapacitu, a měl by dobrou šanci vyhrát.
Nyní už to nevypadá tak optimisticky, ale zůstává otevřené, zda alternativy nebudou horší. Ty spočívají v tom, že Biden odstoupí z pozice prezidentského kandidáta Demokratické strany a bude v ní vystřídán. Otázkou je kým a jakým způsobem.
2. Experimentální „rychloprimárky“
Více standardní možností by bylo uspořádat nové „primárky“. Přirozeně není reálné, že by se tento proces stihl v normální podobě a v plném rozsahu. Bylo by nutné jej uskutečnit v nějaké okleštěné variantě, časově i místně (například jen v tzv. swing states). Takže tato „volba“ nového kandidáta by musela být dosti zrychlená, zúžená a improvizovaná, což by bylo náročné z hlediska koordinace a mohlo by to být napadnutelné z hlediska „demokratičnosti“ a „reprezentativnosti“.
Ovšem mělo by to i své výhody. Byla by to nová, neobvyklá, a tedy mediálně i voličsky atraktivní situace. Upoutala by na sebe pozornost voličů i médií a překryla by Trumpovu mediální show kolem finálního potvrzení jeho kandidatury a odhalení jím vybraného kandidáta na viceprezidenta. Zároveň by narušila Trumpovu kampaň tím, že by znehodnotila jeho taktiku připravenou proti Bidenovi a přinutila jej improvizovat, protože by nějakou dobu nevěděl, kdo konkrétně bude jeho hlavním protivníkem. Nový demokratický kandidát by z logiky věci byl méně známý než aktuální prezident Biden, ale během mediálně intenzivní fáze výběru by tento deficit mohl dohnat a zaujmout pozici „černého koně“, nového, dynamického a potenciálně vítězného.
Ale má to háček. I u takových „rychloprimárek“ by pořád nebyl eliminován jejich zásadní nedostatek, jenž se dlouhodobě vyskytuje na obou stranách, u demokratů i u republikánů, tj. že primárek se účastní menšina voličů, a to menšina radikální a polarizovaná. Tito voliči mají proto sklon v primárkách protlačit kandidáty méně středové a více radikální a vyhraněné, nebo alespoň přinutit středové kandidáty chovat se tímto způsobem, což je výhoda, jak uspět v primárkách, ale nikoli cesta jak vyhrát hlavní volby.
Tedy v dané situaci reálně hrozí opakování situace z roku 2020, jež tehdy nenastala, ale nebylo k ní daleko. Tehdy si demokraté nevybrali Bidena proto, že by byl skvělý a úžasný, ale proto, že téměř jako jediný z početné skupiny kandidátů v roce 2016 byl středový, umírněný a mainstreamový a nebyl na něm tolik znát onen vliv radikálního, tj. v případě demokratů „progresivního“ voličstva. Tuto možnost měl Biden (a jen on) díky skutečnosti, že byl předtím viceprezidentem Obamy, což mu dalo neformální „nárok“ na kandidaturu a umožnilo mu to primárky vyhrát navzdory handicapu (alespoň v očích „woke“ demokratů), že je „jen“ starý, bílý, heterosexuální muž.
Pokud však nyní proběhnou nové „rychloprimárky“, kterých se nebude účastnit Biden, tak hrozí, že tam sice bude více kandidátů, ale všichni budou podle gusta radikálních primárkových voličů, tj. názorově budou více „progresivní“ a místo schopností se u nich bude hledět spíše na to, aby odpovídali těm „správným“ rasovým, etnickým, genderovým a jiným kritériím. Tedy celá show bude zajímavá, ale může se stát, že vygeneruje kandidáta, jenž sice bude mladší než Biden, ale zároveň bude pro široké vrstvy nevyhraněných voličů méně přijatelný než Biden a ještě více zranitelný vůči Trumpově kampani.
3. Návrat do historie jako trumf na Trumpa
Řešením by mohl být „návrat do historie“. Bylo by to řešení v určitém směru více radikální a odvážné, ale potenciálně účinné, protože výše popsaný problém primárek tu nebyl vždy. Zásadní roli primárky mají teprve posledních několik desítek let. Dříve to fungovalo tak, že na stranickém kongresu se sešli delegáti z jednotlivých států, kteří nebyli vázáni oficiálními primárkami, a teprve tam se složitě a někdy i dlouho vyjednávalo a výsledkem byl kandidát, kterého vybrali „za zavřenými dveřmi“ a v menší skupině nikoli radikální primárkoví voliči, nýbrž „pouze“ delegáti na kongresu, tj. „politici“. Tedy takto vybraný kandidát býval obvykle více kompromisní, méně vyhraněný a byl vybírán ne primárně s ohledem na to, jak moc radikální výroky pronáší a jak moc se líbí menšinovým voličům, ale hlavně s ohledem na to, jak velkou šanci má vyhrát ve volbách. Proto také před zavedením veřejných primárek byly mezi kandidáty za republikány i za demokraty menší rozdíly, existoval větší prostor nacházet shodu či se shodnout na kompromisech mezi oběma hlavními stranami, zejména na tématech celostátního významu a specificky na tématech zahraniční politiky, která za Studené války byla prakticky nadstranická a nevyskytovaly se v ní dramatické změny vycházející jen ze stranické příslušnosti.
Rizika jsou očividná. První otázkou je, zda demokraté vůbec mají k dispozici nějakou „mladší verzi Bidena“ a zda takový kandidát je dostatečně známý a zda se dostatečně známým může stát, když bude vybrán na stranickém kongresu. Předpokládejme, že ano, protože ten výběr asi nebude úplně jako „blesk z čistého nebe“ a nebude moci být úplně zákulisní a mimo pozornost veřejnosti, což ale s sebou nese potenciální problémy. Takový výběr může být napadán jako „nedemokratický“, „zákulisní“, „podvodný“, a to nejen ze strany neúspěšných kandidátů či radikálních „progresivních“ aktivistů, kteří se budou cítit ošizeni o možnost prosadit si v primárkách svého menšinového kandidáta. Zároveň by zcela účelově tyto námitky mohly pocházet i ze strany Trumpa, protože pro něj by takový kandidát byl samozřejmě více nebezpečný než starý Biden a také více nebezpečný než nějaký sice mladý, ale primárně etnicky a genderově vyhraněný „progresivec“.
Případně by bylo možné obě varianty částečně zkombinovat, tj. by proběhl jakýsi předvýběr ve formě „rychloprimárek“, které by ale nebyly zcela závazné, a následně by delegáti na kongresu „historickým“ způsobem vybrali nějakého reálného kandidáta. Případně by některého z kandidátů mohl podpořit i přímo Biden, ideálně právě nějakého středového, umírněného a „neprimárkového“, čímž by zvýšil jeho mediální atraktivitu a zároveň i jeho šanci být na kongresu úspěšně potvrzen jako oficiální kandidát Demokratické strany.
Tato varianta je pro Trumpa potenciálně nejvíce nebezpečná, ale také nejvíce riskantní a politicky náročná pro demokraty, a proto i nejméně pravděpodobná.
4. Změna nezměna
Výše uvedené změnové varianty mají před sebou jeden zásadní problém, jenž se jmenuje Kamala Harrisová, tj. jde o klasickou otázku: „Kam s ní?“ Je to Bidenova viceprezidentka, původně vybraná možná i jako nástupkyně, nicméně během dosavadního funkčního období nijak „nezářila“ (mírně řečeno) a navzdory svému podstatně nižšímu věku a výhodnému „etnickému profilu“ i (v „progresivních“ kruzích) preferovanému pohlaví nebyla více populární než Biden, což asi něco naznačuje o jejích schopnostech, spíše omezených, jakož i o její volitelnosti.
Tedy logické by bylo, pokud dojde na změny, učinit je důkladně a vystřídat Bidena i Harrisovou. To by však znamenalo připuštění chyby, jež nastala výběrem Harrisové v roce 2020, přičemž je typické, že i sám Biden tehdy váhal, zda si ji má vybrat jako viceprezidentku, a učinil tak až poté, co mu bylo ze strany radikálního křídla dáno ultimativním způsobem najevo, že rozhodně nestačí, aby si vybral jen „obyčejnou“ , tj. „nebarevnou“ (viz „progresivní“ termín „person of color“, jenž prý vůbec, ale vůbec nenavazuje na segregační „colored person“), ženu, o možnosti, že by si vybral jako viceprezidenta muže ani nemluvě. A nyní by tento „pokrokový“ výběr musel být popřen, protože jen těžko by bylo proveditelné vystřídání Bidena někým novým při současném ponechání Harrisové na pozici viceprezidentky. Na jednu stranu by to poněkud omezovalo potenciál pro změnu, na druhou, a to hlavně, ponechání Harrisové na pozici „věčné dvojky“ by pro ni bylo patrně podobně nelichotivé jako její úplné vyřazení. Čistě teoreticky by to dávalo smysl jako provedení změny a současné provedení povinné „úlitby božstvům diverzity“. Ovšem je sporné, zda by se „pokrokové“ křídlo demokratů spokojilo s takto symbolickým gestem.
V důsledku toho představuje pro Demokratickou stranu daleko lákavější, a tedy i druhou nejpravděpodobnější (hned po ponechání Bidena) variantu vystřídání Bidena na hlavní pozici Harrisovou a případnou změnu realizovat pouze, ať už jakýmkoli způsobem, při výběru jejího viceprezidenta. Tato varianta by byla relativně snadno proveditelná, protože na jednu stranu Harrisová jako afroamerická žena by nemusela čelit zklamaným primárkovým radikálním voličům a zároveň jako stávající viceprezidentka by (alespoň navenek) představovala kontinuitu, takže celý postup by byl obtížněji napadnutelný i z hlediska jeho „nedemokratičnosti“ než výše uvedené varianty.
Nevýhody jsou však zjevné. Harrisová byla čtyři roky viceprezidentka a je v podstatně lepší kondici než Biden, ale přesto demokraté usoudili, že lepší šancí na vítězství je poslat Bidena, navzdory jeho věku a slábnoucím schopnostem, i do voleb o druhý mandát. To není zrovna lichotivé vysvědčení jejich víry ve schopnosti Harrisové, ani těchto schopností. Samozřejmě, při současné kondici Bidena již Harrisová ve srovnání s ním vypadá relativně lépe, což však neznamená, že by byla silnou kandidátkou.
Jsou samozřejmě způsoby, jak se pokusit její pozici posílit. Například Biden by mohl vyzvat „své“ sjezdové delegáty, aby volili Harrisovou, a tím ji deklarovat jako svou nástupkyni. Je však sporné, zda delegáti na sjezdu a zejména voliči při prezidentské volbě se budou skutečně řídit tímto doporučením, anebo zda budou volit podle svého uvážení. Teoreticky existuje ještě radikálnější, a tedy méně pravděpodobná, možnost, že by Biden mohl na posledních pár měsíců abdikovat z funkce prezidenta ve prospěch Harrisové, jež by se tak stala fakticky úřadující prezidentkou, a pokusit se jí takto dát výhodu, na kterou se ve volbách obvykle mohou spolehnout prezidenti kandidující do druhého mandátu (tzv. „incumbent“). Opět je však nejisté, zda by tento manévr voliči ocenili, anebo zda by jej považovali za trik a podvod, a zůstává otázkou, zda by v tomto směru dokázal jejich názor změnit i sám Biden, kdyby se plně položil do role volebního maskota Harrisové.
Určitou odpovědí na tyto otázky je i postoj samotného Trumpa. Ten po debatě s Bidenem výkon a kondici svého soupeře samozřejmě nevybíravě zkritizoval, vyzval k jeho odstoupení, ale jakou variantu Trump označil jako nejvíce „logickou“, tj. z jeho pohledu nejvíce žádoucí? Právě tu variantu, že Bidena vystřídá Harrisová. Protože ona je pro Trumpa známým kandidátem, odpadlo by i mediální „zastínění“ Trumpovy show s potvrzením nominace, ke kterému by mohlo dojít při hledání zcela jiného demokratického kandidáta, jenž by také mohl mít jiné a Trumpem neznámé síly a slabosti. A navíc Harrisová v sobě obsahuje, na rozdíl od Bidena, větší příměs oné „woke progresivní“ ideologie, která činí demokratické kandidáty u středových voličů méně volitelnými.
Takže je zjevné, jakou variantu preferuje Donald Trump. A zůstává otevřené, jakou variantu zvolí Biden a Demokratická strana, zda naleznou odvahu ke změně, anebo budou vytrvale držet stávající kurz, anebo se pokusí učinit alibistickou pseudozměnu, jež jim pravděpodobně nepomůže.
Poznámka k atentátu(výše uvedený text byl psán těsně před ním)
Nabízí se otázka, jak tento vývoj situace ovlivní další průběh voleb. Každopádně Trump v situaci osvědčil pohotový smysl pro improvizaci i dramatický talent a výsledkem je povedená fotka se zdviženou pěstí. Ta by mohla pomoci zdiskreditovat oblíbené gesto levicových a propalestinských aktivistů, ale zejména pomůže Trumpovi. Lze předpokládat, že dojde k podobnému „mučednickému“ efektu jako u Fica. To znamená, že bez ohledu na to, kdo se o atentát pokusil a z jakého důvodu, bude to připsáno k tíži Trumpovým protivníkům a bude posílena volební morálka republikánských voličů a potenciálně i středových, kteří se budou chtít vymezit vůči politickému násilí.
V takovém případě by se ještě více mohla hodit některá z variant změny kandidáta, protože její mediální atraktivita a rozsah by postupně překryly aktuální mediální poprask kolem atentátu. Za současných podmínek by dokonce bylo možné tento nestandardní krok prezentovat jako snahu o uklidnění situace. Podmínkou přirozeně je, aby nový kandidát byl umírněný a středový a aby nemohl být ztotožněn s radikálně „probuzeným“ a (přinejmenším verbálně) násilným křídlem Demokratické strany. Z toho vyplývá, že naopak varianta s „povýšením“ Harrisové by byla v tomto směru více riziková, jakož i snaha konfrontačně reagovat ve stylu „A vy zase bijete černochy.“ Nelze vyloučit riziko konspirační interpretace vystřídání Bidena coby „přiznání viny establishmentu“ (za atentát, ale i za cokoli jiného) či jako „zbabělost“, nicméně zároveň je pravděpodobné, že takto zaměření voliči by demokraty tak jako tak nevolili.
Alternativou je upnout se na stabilitu, a tedy na variantu s ponecháním Bidena. Situace po atentátu mu dává šanci pokusit se udělat „z nouze ctnost“. I kdyby už nepředvedl další „debatový“ výkon, tak zjevně nebude „sršet energií“, ale v daném kontextu to bude méně nutné. Naopak bude možné se více soustředit na smířlivý a nekonfrontační postoj upřednostňující stabilitu a „zakopávání příkopů“, k čemuž je Biden vzhledem ke svému stavu i povaze lépe disponován než Trump a což je zároveň zásadní pro získání středových voličů.
To však bude vyžadovat značnou disciplínu od více „progresivních“ demokratů a spřízněných médií a schopnost odolat nutkání vyrážet do hysterických pokusů o protiútoky na téma „pravicového extrémismu, rasismu, šovinismu, transfobie“ atd., což by situaci pouze více vyhrotilo a polarizovalo. Takový stav by byl naopak výhodný pro Trumpa. Ostatně není náhodou, že i sám Trump po atentátu deklaroval záměr přepsat svůj projev na vrchol republikánského sjezdu, omezit v něm útoky na Bidena a více se zaměřit na umírněné formulace ve stylu „sjednotit zemi“.
Jak to dopadne a kdo bude úspěšnější?
Uvidíme.
