Článek
editační poznámka: Odkazovaný článek vyšel v Parlamentních listech již 2.3.2022, což ukazuje, že generál v.v. Petr Pelz, známý z předchozího článku, již od počátku ruské invaze přesně věděl, za jaký tým kope. Jediný rozdíl je, že tehdy se to pokusil maskovat za „objektivní fakta“. Níže uvedená reakce na toto jeho propagandistické dílko vyšla poprvé na Konzervativních novinách 7.3.2022, avšak je stále aktuální, neboť prezentovaná „fakta a důvody“ se vynořují v diskusích pod články o válce na Ukrajině znovu a znovu.
Úvod
Narazil jsem na článek „Tak šel čas s Ukrajinou. Generál Pelz vytáhl data. Zbytek na čtenáři“ bývalého velvyslance v Afghánistánu zveřejněný v Parlamentních listech (rubrice Arena - politologové) a nechal jsem se zlákat objektivně se tvářícím titulkem. Po přečtení mohu konstatovat, že generál Pelz má zjevně jinou úroveň než někteří jednodušší agitátoři. Například okatě nepředvádí vyhraněně černobílé vidění, nestraší samoúčelně jadernou válkou a vyloženě si neprotiřečí. Navíc prezentování faktů a událostí vypadá fajn a působí věrohodně. Ale pokud vyberu jen „vhodná“ fakta, případně řeknu A, ale „zapomenu“ říct B, případně něco řeknu, ale vynechám kontext, tak se tím dá provést také solidní „kreativita“, která je navíc méně nápadná. Níže budu reagovat na konkrétní body z textu, které budu citovat v kurzívě.
„Historický“ přehled
16. 7. 1990 – Deklarace státní suverenity Ukrajiny. V kapitole IX – Vnější a vnitřní bezpečnost, nalezneme prohlášení: „Ukrajinská SSR slavnostně vyhlašuje záměr stát se permanentně neutrálním státem, bez účasti ve vojenských blocích, a dodržovat tři principy bez jaderných zbraní – nezískávat, neprodukovat a nenakupovat nukleární zbraně.“ – Ano, to je hezké. Ovšem bylo to před 30 lety a postupem času se situace měnila (třeba v té době existoval ještě SSSR). Ostatně i my jsme měli v předchozích ústavách různé věci, třeba i vedoucí úlohu KSČ. Ale časy se holt mění a my se měníme s nimi. To platí pro ČR i pro Ukrajinu. Takže z tohoto těžko něco vyvozovat.
1990 – při rozhovorech o sjednocení Německa se presidentovi SSSR Michailu Gorbačovovi dostává ujištění o tom, že NATO se nepohne ani o palec na východ; těchto ujišťování se dostává i dalším představitelům SSSR, a v dalších letech RF – Tohle prostě není pravda. Bylo to během jednání o sjednocení Německa a o situaci pouze v Německu (navíc na jaře 1990 ještě existovala Varšavská smlouva a na západě nikdo netušil, že se tak rychle rozpadne). Navíc to bylo zmiňováno pouze v diskusi nad různými možnostmi a navíc osobami, které k tomu neměly oprávnění. Kromě toho SSSR vzápětí zanikl a i v dalších rozhovorech se nejednalo o žádné závazné sliby a jediné, co je v nějakých dohodách, je ve smyslu „brát ohled na bezpečnostní zájmy“, ale tam už by to byla těžká debata o tom, kdo dělal více vstřícných či nevstřícných gest a co přesně tato formulace má znamenat. Viz o třeba tento článek na Neviditelném psu, případně podrobnější článek na více alternativním webu.
5. 12. 1994 – Konference OBSE v Budapešti; přistoupení Běloruska, Kazachstánu a Ukrajiny k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Ukrajina se takto vzdala jaderných zbraní (byly na jejím území, ale ovládala je vždy Moskva) za bezpečnostní záruky slíbené jí Ruskem, USA a Velkou Británií – Ano, a ty bezpečnostní záruky se týkaly mimo jiné i územní integrity. A porušilo je Rusko 2014.
24. 3. 1999 – Bez rozhodnutí RB OSN začíná NATO pod vedením USA bombardovat Srbsko, kampaň trvá 78 dnů – Jistě, nicméně NATO nezačíná bombardovat Srbsko jen tak z plezíru, ale protože pár let před tím probíhala v Jugoslávii brutální občanská válka s etnickými čistkami na všech stranách (a která byla ukončena vojenským zásahem NATO schváleným OSN). Následně, když se oboustranně začala hrotit situace v Kosovu, tak Miloševič, ten samý, kdo vedl Srbsko za občanské války, to začal řešit silou, což vzbudilo obavy z opakování historie. A protože Miloševič, aby umlčel vnitřní opozici, se potřeboval prezentovat jako nacionalistický tvrďák, tak nevycouval a následně na to dojel. A kvůli němu i celé Srbsko.
Poznámka k RB OSN: tady je opakovaně zdůrazňováno, že „Bez rozhodnutí RB OSN“. Nicméně OSN je ideál a v praxi má vliv omezený. Proto rozhodně neplatí, že by RB OSN měla právo rozhodovat o tom, kde smí a nesmí být válka. Jasně, když to RB posvětí, vypadá to lépe, ale to je asi tak všechno. Rusko válčilo v Čečensku také bez souhlasu RB, Ázerbajdžán v Karabachu, Saudi v Jemenu, Čína ve Vietnamu, Pákistán s Indií atd. A to samé platí i pro NATO, jehož vojenské akce nepodléhají souhlasu RB. Takže tohle zdůrazňování je fakticky irelevantní a pouze má mezi řádky vzbudit dojem jakési „agresivity“ nebo „nelegálnosti“ akcí NATO.
7. 10. 2001 – Bez rozhodnutí RB OSN vstupují vojska USA a NATO do Afghánistánu – přesně tak, ale opět to nebylo nějaké „vstupování“ jen tak pro zábavu, před tím proběhlo 11. září, ke kterému se přihlásil Usáma, který zároveň byl usazený v Afghánistánu. A tamní Taliban ho odmítl vydat nebo vyhnat (protože krátce před 11.9. Usámovi hoši oddělali Massúda, který bránil tomu, aby Tálibán ovládl celý Afghánistán). A ohledně RB viz výše.
7. 6. 2002 – USA odstupují od smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany (ABM) – přesně tak, nicméně logicky důvodem nebyla snaha chystat se tím na jadernou válku s Ruskem, protože Rusko má tisíce jaderných hlavic, takže postavit obranu, která by to zachytila, by bylo na hodně dlouhé lokte, těžko by to šlo utajit a i tak by účinnost nebyla stoprocentní.
Navíc v té době USA byly na počátku války s terorismem, takže opravdu neměli Američané čas ani chuť chystat se na jadernou válku s Ruskem. A to byl i důvod té smlouvy, protože Amerika chtěla mít protiraketovou obranu pro případ, že by nějaký menší nepřátelský stát vyrobil (nebo si koupil – což by mohl zvládnout i Usáma) raketu s atomovkou. Takže to byla obrana proti menšímu počtu raket, tj. ne proti salvě, kterou by bylo schopné vypálit Rusko (z toho samého důvodu a i v tomto malém formátu se pak řešily protiraketové základny v Evropě – viz níže). Ze strany Ameriky to byla zčásti přehnaná obava, i když třeba Pákistán už své nukleární know-how prodal Severní Koreji, a navíc v Pákistánu také byla šance, že se k moci dostanou islamisté. Plus také Írán a jeho jaderný program
Takže následné negativní reakce ze strany Ruska, to byla paranoia a navíc v podstatě zbytečná, protože v této době probíhaly silné snahy o sbližování mezi NATO a Ruskem. Například 1994 Rusko vstoupilo s do programu Partnerství pro mír s NATO, v roce 1997 byla uzavřena mezi Ruskem a NATO Smlouva o vzájemných vztazích a bezpečnosti a byla vytvořena Rada Rusko-NATO. V rámci toho pak probíhala technická výměna, stáže, společná cvičení atd. Mimochodem ta Smlouva byla vypovězena až 2014 po ruském obsazení Krymu. Ale je zvláštní, že generál Pelz zrovna tyto snahy o zlepšení vztahů nezmiňuje… Proč asi?
19. 3. 2003 – Bez rozhodnutí RB OSN zahajují USA válku v Iráku – Zahájení války v Iráku byla blbost a bylo to přecenění sil na straně Američanů, kteří měli pocit, že mají v Afghánistánu hotovo, a tak rozdělali Irák, pak zkoušeli sedět na dvou židlích a nakonec pořádně nezvládli ani jedno.
Saddám Husajn byl diktátor a masový vrah (a už měl za sebou rozpoutání první války v Zálivu), ale zbraně hromadného ničení neměl. Ovšem byl to blbec a chtěl dělat tvrďáka, tak do poslední chvíle předstíral, že je má. A dojel na to. (jako Miloševič).
Mimochodem jeho svržení v Iráku bylo morálně možná správné, ale politicky se to nevyplatilo, protože Irák pod ním byl protiváhou Íránu. A po svržení Saddáma se Írán rozjel.
Zároveň to byla hloupost i kvůli ropě, protože více ropy USA historicky dovážely i z Mexika (nemluvě o Venezuele, Saúdské Arábii nebo následně Kanadě) než z Iráku. A navíc brzy poté se v Americe rozjelo frakování, díky kterému se USA staly dokonce exportérem ropy.
Listopad 2004 – leden 2005 – Oranžová revoluce v Kyjevě ve prospěch pro-západních sil – Ano, jenže v demokraciích je celkem běžné, že se střídají vlády a tedy se i mění zahraničně politické směřování a není třeba to dramatizovat do podoby spiknutí ve stylu „kdo není s námi, je proti nám“. V tomhle duchu by bylo možné hodnotit zvolení Zemana prezidentem, respektive Babišovu vládu podporovanou komunisty jako „revoluci pro-východních sil“. A asi by to byla i pravda. Ale samozřejmě by to nebyl důvod pro nějakou vojenskou intervenci NATO nebo k tomu, aby na nás NATO namířilo rakety. Ale bohužel Rusko uvažuje přesně takhle.
Kromě toho „pro-západní“ kandidát Juščenko během kampaně utrpěl otravu dioxinem, což mohl být pokus o atentát a což jistě přispělo k napjaté volební atmosféře. Výsledek voleb mezi ním a Janukovyčem byl těsný v 1. kole, v 2. kole bylo podezření na volební podvody ve prospěch Janukovyče, 2. kolo se podle rozhodnutí Ukrajinského nejvyššího soudu opakovalo a v něm vyhrál Juščenko. Takže ano, byl to bordel, ale nazývat to „revoluce“ mi přijde jako cílené přehánění. Navíc 2010 Juščenko další prezidentské volby prohrál, prohru uznal a předal moc vítěznému Janukovyčovi, ale tohle generál Pelz už neříká. Proč asi? Možná by to pak neznělo tak „revolučně“…
2005 – Úvahy vlády USA na rozmístění komponentů „protiraketového štítu“ v Evropě se konkretizují – A nakonec se zkonkretizovaly do podoby radaru u nás a základny v Polsku. V té mělo být asi 12 antiraket. Takže proti Rusku úplné nic. Protože to proti Rusku také nemělo být, nýbrž proti Íránu a podobným (viz výše). Navíc Amerika byla plně soustředěná na válku proti terorismu (lov na Usámu, Afghánistán, Irák atd.), takže opravdu neměla kapacitu na nic jiného. To, že Rusko to vnímalo paranoidně, byl problém Ruska a jeho narcismu.
Kromě toho se nabízí otázka, jestli se Rusko opravdu bálo těch 12 antiraket nebo jestli to nebyla jen záminka, jak si prosadit nepřítomnost jednotek NATO v nových členských zemích (včetně nás), tj. fakticky zredukovat jejich členství. S tím by samozřejmě NATO nemohlo souhlasit, ale Rusko zmobilizovalo své proruské aktivisty a ti rozjeli kampaň proti radaru. V důsledku toho u nás vláda od radaru couvla. Tak to prostě v demokraciích bývá. A NATO to také přijalo. Ale tohle generál Pelz už zase neříká…. Proč? Možná by to pak nevypadalo tak dramaticky a Rusko by nevypadalo jako utiskovaný chudáček, kterému se nic nedaří…
A představme si: Co kdyby to bylo opačně? Co kdyby se jednalo o ruský radar na Ukrajině a místní aktivisté by byli proti? Jak by tomu asi říkal generál Pelz? Že by zase „revoluce“? Takže jsme tu pod vedením Paroubkovy (oranžové) sociální demokracie a hnutí Ne základnám atd. také měli „revoluci“?
A co by na tento opačný případ říkal Putin? Na tohle už odpověď známe. Napsal by si to do svého seznamu křivd a o pár let později by poslal na návštěvu „zelené mužíky“ nebo „speciální operaci“.
2.–4. 4. 2008 – Summit NATO v Bukurešti rozhoduje o přijetí Chorvatska a Albánie; presidentu Bushovi se nepodaří přesvědčit spojence, aby byla přijata též Ukrajina a Gruzie – ovšem stále platí, že Rusko nemá právo rozhodovat o tom, kdo může a kdo nemůže být v NATO. Pokud s tím má Rusko problém, tak se může snažit o konstruktivní vztahy s NATO. V té době pro USA, a prezidenta Bushe obzvlášť, bylo prioritou bojovat s „osou zla“, což byly v jeho pojetí Irák, Írán a Severní Korea. Třeba Bolton a další k nim ještě přidali i jiné státy (Kuba, Libye atd.), ale nikdy tam nebylo řazeno Rusko. Naopak Rusko v té době, kdy Amerika a s ní i celé NATO byly vázané „válkou proti terorismu“ stále vnímalo jako hlavního nepřítele pouze NATO. Tedy NATO mělo jiné starosti, ale Rusko mělo stále pocit, že se vše točí kolem něj, a bylo proto paranoidní.
Srpen 2008 – Gruzínský prezident Saakašvili chtěl vojensky připojit Abcházii a Jižní Osetii, které v dobách SSSR byly začleněny v rámci Gruzie. V těchto republikách byly rozmístěny ruské jednotky na udržení míru. Několik ruských vojáků bylo při útoku Gruzínců zabito. Ruská armáda zasáhla, a boje byly ukončeny během několika dnů. Rusko uznává nezávislost těchto států – Jednalo se Ruskem dlouhodobě podporované a vyzbrojované separatistické skupiny, tedy je dost nepřesné tamní ruské jednotky popisovat jako „udržující mír“, přesnější popis je „udržující existenci těchto separatistických entit“ (podobný model Rusko uplatnilo i v moldavském Podněstří a ukrajinském Doněcku a Luhansku). Důvodem udržování těchto, třeba i formálně dlouho neuznaných, separatistických entit je v dotčených postsovětských státech pěstovat potenciální ohniska nestability jako politický nátlakový prostředek. Pokud příslušný stát se podvoluje Rusku, separatisté jsou v klidu, pokud se začne chovat nezávisle, separatisté „ožijí“. Gruzie se začala pokoušet o více západní směřování, tak separatisté ožili a spustili ostřelování. Saakašvili se hloupě nechal vyprovokovat a Rusko Gruzii převálcovalo. Následně byly separatistické enklávy etnicky vyčištěny od Gruzínců a Rusko uznalo jejich „nezávislost“.
Na to navazal březen 2009, kdy navzdory této ruské akci čerstvě zvolený americký prezident Obama nabídl Rusku smír ve formě „resetu“ vzájemných vztahů a pokoušel se Rusku vycházet vstříc až do roku 2014. Proč to asi generál Pelz nezmiňuje…?
19. 3. 2011 – Letectvo Francie, Velké Británie a USA překračují mandát RB OSN při leteckých útocích na Libyi – Kaddáfí byl blázen, i když se oproti své teroristické minulosti dost umírnil. Hodlal vojensky rozdrtit opozici a obavy z civilních ztrát byly důvodem západního leteckého zásahu. Morálně ty důvody byly oprávněné, strategicky to byla hrubá chyba, protože tím došlo ke zhroucení Libye, což tam posílilo migrační toky i ruský vliv.
2012 – Nejpozději od tohoto roku působí speciální síly USA a Velké Británie v Sýrii proti legálnímu presidentovi Basharu Assadovi, přičemž vyzbrojují opozici, drtivou většinou různé skupiny al Qaida – Ve stejném smyslu by generál Pelz mohl říci i tohle: „V roce 1989 byla u nás svržena legální demokratická vláda, kterou ve volbách pravidelně podporovalo přes 90% voličů.“ Takže reálně Asad v Sýrii je diktátor a jeho „legální“ působení je stejné jako u nás Gottwalda, Husáka atd. Tj. legální možná ano, demokratické ne.
Jiná věc je, že v případě demokratických voleb by v Sýrii opravdu patrně vyhráli islamisté (jako v Egyptě, než je tam sundal vojenský převrat). Je otázka, jestli by to tak dopadlo už v 2012, protože v Sýrii byla i neislamistická opozice. Ale dnes by to tak dopadlo určitě, protože tuto neislamistickou opozici se Asad (s pomocí Ruska – viz níže) pokoušel zlikvidovat více než ty islamisty.
2013 – Demokraticky zvolený president Ukrajiny Viktor Janukovič odolává zvýšenému tlaku z Washingtonu i Moskvy
Listopad 2013 – Janukovič pozastavuje přípravy asociační dohody s EU, v Kyjevě začínají nepokoje – S tím odoláváním tlaku Moskvy to nebylo tak žhavé a Janukovyč namísto sbližování s EU upřednostnil sbližování s Ruskem. Prostě politika (a slíbené peníze). A u demokraticky zvolených (jak zdůrazňuje generál Pelz) politiků je přeci běžné, že když se jejich politika voličům nelíbí, tak dochází demonstracím a protestům.
13. 12. 2013 – V National Press Club ve Washingtonu náměstkyně MZV USA Victoria Nulland veřejně prohlašuje, že USA od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny 1991 přispěly na „rozvoj demokratických institucí, a schopností šíření občanské společnosti …atd.“ více než 5 miliard USD – Tohle je běžná součást rozvojové pomoci a transformační spolupráce. USA to provádí nejen na Ukrajině. A provádí to i ostatní země. Včetně nás. A včetně Ruska, i když to preferuje spíše jinou formu (viz výše bod o Gruzii).
Leden, únor 2014 – nepokoje v Kyjevě sílí
4. 2. 2014 – Na youtube se objevil „slavný“ Fuck EU telefonát Victoria Nuland – velvyslanec USA v Kyjevě Geoffrey Pyatt. Rozebírají spolu, kdo může a kdo nesmí být v příští ukrajinské vládě. K největším krveprolitím docházelo 18.–23. 2. 2014, odstřelovači zabíjeli ze střech vzdálených budov jak demonstranty, tak policisty, a to z míst, které byly pod kontrolou „revolucionářů“. Odstřelovači byli Gruzínci, kteří do Kyjeva přijeli na příkaz bývalého presidenta Gruzie Michaila Saakašviliho – K nepokojům se Janukovyč nepostavil příliš takticky, hodlal se držet u moci zuby nehty a zjevně inklinoval k silovému řešení. To vedlo k eskalaci na obou stranách a k použití násilí na obou stranách, tj. i ze strany policie a pořádkových jednotek. To však generál Pelz nezmiňuje…
21. 2. 2014 – Polský MZV Radoslav Sikorski, německý MZV Frank Steinmeier, Eric Fournier (ředitel sekce vých. Evropy francouzského MZV) za přítomnosti ruského ombudsmana Vladimira Lukina a velvyslance Michaila Zarubova podepsali dohodu o předčasných volbách, které proběhnou pod kontrolou OBSE. Do té doby má Janukovič zůstat ve funkci. Ještě téhož večera však Janukovič prchá do Charkova, pak tráví asi týden na Krymu, pak odjíždí do Ruska. Co se asi stalo 21. večer, když bylo vše konečně vyřešeno? Americké fuck EU v přímém přenosu. Následně se mění president, vláda i parlament. Bezpečnost zajišťují neonacistické bojůvky Pravého sektoru a praporu Azov. Ukrajina se stává jediným státem na světě, kde neonacistické oddíly jsou integrální součástí systému národních ozbrojených sil. Nová vláda signalizuje svůj úmysl žádat o přijetí do NATO – Eskalace postupovala rychleji než politické reakce na ni, Janukovyč se odhodlal k dohodě až příliš pozdě a následně pro jistotu uprchl do Ruska. Mimochodem jeho následná role v událostech na Ukrajině a v „boji za nezávislost“ Donbasu byla prakticky nulová. To ukazuje, jaká byla v roce 2014 pozice tohoto „demokraticky zvoleného prezidenta“, a to nejen v očích prozápadních demonstrantů, ale i v očích samotného Ruska, tj. poskok (a z pohledu Putina navíc neúspěšný).
Ono americké „fuck EU“ představuje výraz znechucení nad notoricky slabou, neúčinnou a pomalou zahraniční politikou EU. Ovšem generál Pelz jej prezentuje jako jakýsi „důkaz“ amerického převratu na Ukrajině. Ale pokud by to tak bylo, tak proč ona předchozí Obamova snaha o „reset“ s Ruskem a proč při následných bojích v Donbasu byla americká reakce na podporu Ukrajiny tak slabá a sankce proti Rusku tak bezzubé?
Dále generál Pelz dramaticky naznačuje o vlivech neonacistických oddílů na Ukrajině. Faktem je, že jejich vliv a bojové uplatnění vzrostly právě v přímém důsledku Rusy podporovaného pokusu o odtržení Donbasu od Ukrajiny. Škoda, že už generál Pelz nedodává, že už v parlamentních volbách na Ukrajině v říjnu 2014 získal Pravý sektor pouze 1,8% hlasů a tedy „pěkné“ dva mandáty z celkových 226 (a v dalších volbách o ně přišel).
Ohledně přijetí do NATO si ukrajinská vláda mohla signalizovat, co chtěla, ale nebylo to reálné a všichni to věděli, jelikož je obecně známé, že NATO bere pouze členy s vyřešenými teritoriálními spory. A ví to dokonce i Putin, a právě proto si s oblibou pěstuje v ruském okolí „separatistická“ hnutí (viz výše bod o Gruzii).
16. březen 2014 – Koná se referendum na Krymu, pro připojení k Rusku hlasovalo 96 % voličů, při účasti 83 % – Ovšem generál Pelz již nedodává, že součástí „kampaně“ u referenda byly oddíly ozbrojených „zelených mužíků“, o kterých Putin dodatečně prohlásil, že to byli ruští vojáci. A ti se samozřejmě „postarali“, aby „správný“ průběh referenda nikdo „nenarušoval“. Oficiální mezinárodní volební pozorovatelé se neúčastnili a maskovali to narychlo povolaní komparzisté z různých pofidérních stran (v našem případě z Úsvitu přímé demokracie). V možnostech, z nichž se v referendu vybíralo, navíc chyběla možnost pro zachování statu quo, tj. Krymu jako součásti Ukrajiny. Takže není divu, že výsledek dopadl, jak dopadl. A jelikož se generál Pelz výše neustále ohání tím, co bylo a nebylo se souhlasem RB OSN, tak je zvláštní, že zde „zapomněl“ zmínit, že RB OSN většinově toto referendum odsoudila (jediné Rusko to „překvapivě“ vetovalo) a že Valné shromáždění OSN toto referendum prohlásilo za ilegální. Zvláště ironické je však na této komedii skutečnost, že vzhledem ke složení obyvatelstva by i bez těchto podvodů patrně většina hlasů byla proti setrvání v rámci Ukrajiny. Ale Putin zjevně demokracii zase tolik nefandí.
Z logického a morálního hlediska je však vše výše uvedené mimo, protože právo na sebeurčení není neomezené a nemůže být libovolně uplatňováno. V takovém případě by sotva nějaký stát zůstal netknutý, když by jakýkoli nespokojený region mohl vyhlásit nezávislost nebo připojení k jinému státu. Co třeba sudetští Němci v Československu? Nebo v současnosti Maďaři na Slovensku i jinde? Nebo v ultimátním případě, co kdyby se Romové u nás hromadně přihlásili k romské národnosti, sestěhovali by se do jednoho kraje a uspořádali si tam referendum? Jediné oprávnění je, pokud dochází k dlouhodobému a vážnému a jinými prostředky neřešitelnému útlaku. Pak může řešením cestou právo na sebeurčení. Ale na Ukrajině byl v Kyjevě svržen proruský prezident, tj. vnitropolitická krize. A vnitropolitická prohra nebo prohrané volby, neopravňují separatismus. V tomto ohledu tedy referendum na Krymu by bylo (i kdyby probíhalo regulérně) přinejmenším dost předčasné.
6. 4. 2014 – Vypuká občanská válka na Doněcku, v Luhansku – Zde je nutno dodat, nevypuká „sama od sebe“, nýbrž za vedení a aktivní účasti Rusů „na dovolené“, například nechvalně proslulého ruského „aktivisty“ Igora Girkina.
2. 5. 2014 – Desítky pro-ruských demonstrantů záměrně upáleny zaživa v Domě odborů v Oděse – Toto je opět záměrné zkreslení. Generál Pelz se pokouší událost prezentovat, jako nějakou hromadnou akci ve stylu vícenásobného „upálení mistra Jana Husa“, ale realita je jiná a v základních rysech obecně známá.
Oděsa je převážně ruskojazyčná a od ledna 2014 tam docházelo k násilným střetům mezi stoupenci a odpůrci kyjevského majdanu. Postupem času v Oděse převládli odpůrci Janukovyče a proruským aktivistům se nepodařilo zde rozjet reálný pokus o separatismus. To mimochodem ukazuje, že tyto snahy o „nezávislost“ méně souvisí s národností nebo s jazykem a více s geografickou blízkostí k Rusku, která zajišťuje dostatečný přísun podpory pro „nezávislé“ separatisty.
V květnu 2014, tj. již během bojů na Donbasu, se proruští aktivisté v počtu několika set osob pokusili násilně rozehnat shromáždění na podporu jednoty Ukrajiny. Došlo k násilným střetům (baseballové pálky, dýmovnice, zápalné lahve atd. na obou stranách) a během toho došlo i k použití palných zbraní na straně proruských aktivistů. Ti však přecenili své síly, neuspěli a byli přinuceni k ústupu. Obsadili Dům odborů a tam se bránili. Během toho po sobě obě strany házely improvizované zápalné bomby. V průběhu střetu dům začal hořet. Vzhledem k všeobecnému bordelu a davům lidí hasiči nemohli zasáhnout včas.
17. 7. 2014 – Sestřeleno malajsijské letadlo MH/MAS 17 nad Doněckou oblastí. Západ obviňuje Rusko, to vinu popírá, jednoznačné důkazy neexistují, což je zvláštní. Vině Ruska nevěří ani Malajsie – V době incidentu ukrajinská armáda začala separatisty decimovat ze vzduchu, ti následně začali mít k dispozici kvalitní protiletadlovou ochranu, včetně vycvičené obsluhy, a sestřelili v rychlém sledu několik ukrajinských vojenských letadel. Pak tam byl sestřelen MH17, separatisté se ještě stihli pochlubit sestřelem „ukrajinského vojenského transportního letadla“, ale pak už bylo jasné, že je průšvih a rozjely se konspirační teorie a snaha separatistů na místě pádu zahladit stopy. Těch konspiračních teorií bylo mnoho a některé dosti šílené, ale jejich účelem nebylo dávat smysl. Jejich účelem bylo zamlžit situaci nesmysly, aby bylo možné říct: „Není to jednoznačné.“, přesně jak říká generál Pelz.
Ovšem výsledky vyšetřovací komise jsou dost jednoznačné, plus navíc bylo z otevřených zdrojů zdokumentováno, který Buk a kdy přejel z Ruska k separatistům a zpátky, což Rusové nijak logicky nevyvrátili, nýbrž pouze se skrývali za výše zmíněnou „konspirační mlhu“. Takže ano, lze souhlasit, že vina není jednoznačně na Rusku ve smyslu, že sestřelení civilního letadla nikdo nechtěl. A stříleli dost možná separatisté a ne osobně Rusové. Ale to je tak asi všechno.
Je tedy možné říci, že „jednoznačné důkazy neexistují“ ve smyslu, že to není na 100 %. Ale na 90 % a více ano. A když něco vypadá jako kachna, chodí to jako kachna, kváká to jako kachna, tak je solidní šance, že to bude kachna.
Generál Pelz dále tvrdí: „Vině Ruska nevěří ani Malajsie“, což má patrně podporovat věrohodnost ruských tvrzení, ale už neříká, že když Malajsie požadovala v RB OSN zřízení zvláštního vyšetřovacího tribunálu, tak jediné Rusko to vetovalo, což zrovna nějaké zvláštní důvěře mezi Malajsií a Ruskem v této věci nenasvědčuje. Navíc ty pochybnosti vyjádřil malajský premiér, ale zároveň malajský zástupce ve vyšetřovacím týmu námitky neměl, což už generál Pelz nedodává.
Mimochodem onen premiér (Mahathir Mohamad) má přátelské vztahy s Putinem a zejména má zálibu v kontroverzních vyjádřeních. Například srovnával kolaterální ztráty v Iráku a Afghánistánu s obětmi 11.září, dále přirovnal zabití íránského generála Solejmáního k vraždě arabského novináře Chášukdžího naporcovaného na saúdské ambasádě, a hlavně „zdůvodnil“ existenci islámského terorismu existencí Izraele, což vyvolává pochybnosti o věrohodnosti jeho tvrzení, které navíc je jeho subjektivním názorem bez podložení nějakými důkazy. To však generál Pelz už nezmiňuje…
Poznámka: Samozřejmě úmrtí nezúčastněných civilistů během bojů nebo v jejich důsledku je tragické, včetně civilistů iráckých a afghánských. Ale srovnávat to s přímým útokem na civilisty, jakým bylo 11. září, je chucpe. Stejně tak Chášukdží byl opoziční novinář zavražděný saúdskou tajnou službou, zatímco generál Solejmání byl íránský generál, který tak dlouho organizoval střílení raket na americké základny, až na něj přiletěla americká raketa.
12. 2. 2015 – „Minsk II“. Poté, co Minsk I nebyl plněn, došlo k další dohodě. Jejími nejpodstatnějšími aspekty bylo příměří mezi vládními jednotkami a separatisty, a přechod na federalizaci Ukrajiny. Vládní jednotky – a následně bránící se separatisté – příliš příměří nedodržovaly, konkrétní jednání o federalizaci nikdy vláda v Kyjevě nezahájila; Francie, Německo i USA od toho ukrajinskou vládu prokazatelně odrazovaly. Opět, všechno mohlo být vyřešeno roku 2015 – Podstatné je, že Minsk II byl zcela bezzubý a téměř nefunkční a jednalo se o snahu EU a USA/Obamy konflikt na Ukrajině „zamést pod koberec“. Z toho je zřejmé, že předchozí události na Ukrajině nebyly nějakým „spiknutím“ EU/USA proti Rusku, protože pak by nedávalo smysl, že by Ukrajina takto byla hozena přes palubu. Zavedené sankce byly bezzubé, EU a za Obamy i USA nechtěly Ukrajině poskytovat zbraně a naopak Německo přesně v této době začalo připravovat Nord Stream 2.
Zásadní vadou dohod z Minsku bylo, že jejich účastníkem nebylo Rusko, které se tvářilo, že s doněckými „separatisty“ nemá vůbec, ale vůbec nic společného, ačkoli entity v Donbasu by se bez masivní ruské materiální i vojenské podpory zhroutily už v létě 2014. Součástí této podpory bylo i přímé nasazení ruských vojsk proti Ukrajincům v létě 2014 i v zimě 2014/2015. Takže není divu, že tyto dohody nebyly funkční.
Roztomilá je též formulace „Vládní jednotky – a následně bránící se separatisté – příliš příměří nedodržovaly“, která se pokouší naznačit, že pouze ukrajinské jednotky příměří porušovaly a chudáci separatisté se vždy pouze bránili. Z logiky věci k incidentům na linii dotyku běžně dochází z obou stran a bylo tomu tak i v tomto případě. A nepochybně to ví i generál Pelz…
1. 10. 2015 – Rusko zahajuje vojenskou operaci v Sýrii proti islámským teroristům na podporu presidenta Bašára al Asada, do země vstupuje na presidentovo pozvání – Tady není problém v tom, že prezident Asad je diktátor, protože v určitém ohledu je takový režim lepší „islámská republika“. Ale problém je, že „bojovník proti islamistům“ Asad se spolu s Rusy cíleně zaměřoval na eliminaci syrské neislamistické opozice a naopak boj s islamisty vedl pouze defenzivně podle logiky: „Když v Sýrii zbude pouze Asad a islamisté z ISIS/pohrobkové Usámy, tak koho Západ bude spíše ochoten tolerovat?“ A tento plán mu vyšel. Neislamistická syrská opozice, která už i tak byla slabší, byla postupně, s výjimkou Kurdů, eliminována a následně se Západ smířil s pokračováním Asada.
2017 – USA počíná vyzbrojovat Ukrajinu účinnějšími zbraněmi, např. protitankovými střelami Javelin. Proti komu? – Toto je však 2 roky poté, co prezident Obama Ukrajinu nechal Rusku napospas, a tedy již za vlády Donalda Trumpa. A klíčová otázka je: Jak velké byly ty dodávky? Vzhledem k tomu, jak zoufale se s tím v posledních měsících „šturmovalo“, tak dostatečné zjevně nebyly. A proti komu? Co třeba proti separatistům, kteří si nepřestali nárokovat další území Ukrajiny a kteří měli volný přístup k ruské výzbroji a vojenské podpoře? Ale to samozřejmě generál Pelz ví také.
2016, 2018 – Rozmístěny raketové základny NATO v Rumunsku a Polsku. Proti komu? – Vzhledem k jejich omezené kapacitě proti Rusku těžko, tj. viz výše k tomuto tématu. I když neustálé ruské trvání na tom, že NATO je hlavní nepřítel, a neustálé hlášky o tom, kam všude Rusko namíří rakety z Kaliningradu, mohly přispívat ke změně názoru.
2. 2. 2019 – USA odstoupily od smlouvy o likvidaci raket krátkého a středního doletu (INF) – To je další příklad ruského pocitu, že vše ve světě se točí kolem nich. Ale ten není pravdivý. Reálně USA jako svého hlavního rivala už od prezidentství Obamy berou Čínu (proto také pokus jeho o „reset“ s Ruskem). A problém byl, že Čína touto smlouvou vázána nebyla, takže pokračování této smlouvy stavělo USA do nevýhodné pozice vůči ní. Druhým problémem bylo, že Rusko smlouvu porušovalo. Smlouva zakazovala testy raket s dostřelem 500–5000 km. A Rusko testovalo nové typy raket, o kterých tvrdilo, že mají dostřel jen něco přes 400 km nebo naopak těsně přes 5000 km, ačkoli spadaly do kategorie zakázané touto smlouvou.
2020 – Severní Makedonie v NATO – A předtím 2017 Černá Hora, jak generál Pelz též zmiňuje. Bohužel už neříká, co s tím má Rusko do činění a v jakém smyslu to je pro Rusko hrozba.
20. 11. 2020 – USA odstoupily od smlouvy o otevřeném nebi – V USA proti tomu byla značná opozice, též s tím nesouhlasily ostatní státy NATO a protestovala proti tomu i Ukrajina. A v prosinci 2021 od ní odstoupilo i Rusko.
Prosinec 2021 – Rusko, nejprve diplomatickou cestou a pak veřejně, předává Spojeným státům a NATO, svoje požadavky a návrhy. Nejpodstatnějšími požadavky je to, aby USA ukončily rozšiřování NATO na východ – včetně Ukrajiny – a aby nerozmisťovaly v blízkosti ruských hranic prvky raketových základen. Nebudou-li USA v reálném čase pozitivně na nejdůležitější ruské požadavky reagovat, bude RF nucena přistoupit k nespecifikovaným vojensko-technickým opatřením – Rozšiřování NATO není na pořadu dne a nikdo nemohl realisticky očekávat, že by se Ukrajina v blízké budoucnosti mohla dostat do NATO (viz výše, že NATO nebere země s probíhající teritoriálními spory, o což se Putin v případě Ukrajiny dostatečně „postaral“). Takže ty řeči o tom, jak je chudák Rusko vyděšené a jak se NATO valí na Ukrajinu, byly jen kamufláž. Doopravdy šlo jen o záminku k tomu, co Putin spustil na konci února 2022. Kromě toho Rusko požaduje omezení členství i pro již přijaté země, včetně nás. Je otázka, jestli to byl vážně míněný požadavek, nebo součást té kamufláže.
Leden 2022 – USA i NATO odmítají tyto nejdůležitější ruské požadavky, a zvyšují stavy vojsk NATO ve východní Evropě a zintenzivňují dodávky zbraní na Ukrajinu. Proti komu? – Co třeba proti někomu, kdo klade zjevně přehnané požadavky, aby měl záminku k vyhrožování „vojensko-technickými opatřeními“?
19. 2. 2022 – President Zelenský na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlašuje, že Ukrajina zvažuje odstoupit od smlouvy o nešíření jaderných zbraní; jinými slovy zvažuje získat jaderné zbraně. Proti komu? – Proti komu? Viz předchozí odpověď, plus třeba proti někomu, kdo nerespektoval své sliby ohledně teritoriální integrity Ukrajiny. A hlavně: To byla jen póza a jen řeči. Což ví každý, kdo je jen trochu příčetný. Tedy i Putin. Protože získat jaderné zbraně není jako koupit si rohlík v supermarketu. Takový Írán by o tom mohl vyprávět…
20. 2. 2022 – Ruské ozbrojené síly zahajují bez rozhodnutí RB OSN vojenskou operaci na Ukrajině. Jejím cílem je „osvobození lidu od kyjevského režimu, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“ – Výše pečlivě vytvořený výběr událostí doplněných „správným“ komentářem fakticky tvoří osnovu Putinova projevu z 21.2.2022 a cílem celého toho elaborátu je „zdůvodnit“ právě tento poslední krok. Takže generál Pelz fakticky zde v bodech opakuje Putinův projev, ale „statečně“ se k tomu nehlásí. Viz třeba doslovné opakování frází z Putinova projevu ohledně „upálení v Oděse“. V důsledku toho je smutné, že zde generál Pelz Putinův projev prezentuje nikoli jako subjektivní názor Putina, nýbrž jako objektivní fakta. Prostě, co Putin řekne, to pravda je. Ovšem v tomto šplhounském opakování zapomněl k té „demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“ přidat ještě „dekomunizaci“, kterou Putin též zdůraznil. Ale chápu, že to už by znělo příliš bláznivě…
Závěrečná poznámka
Jelikož Parlamentní listy jsou stroj na peníze, tak přirozeně se nechtějí vzdát příjmů naklikaných od proruského segmentu svých čtenářů. Ale zároveň nechtějí ohrozit svůj byznys otevřenou proputinovskou agitací, takže byla zvolena forma, která se tváří jako objektivní ve stylu: „Já nic neříkám, jen prezentuji fakta a každý ať si udělá svůj názor. Mrk, mrk.“ Zvolená metoda je následující:
- událost stavící NATO/Ukrajinu do příznivého světla – nezmínit
- událost stavící Rusko do příznivého světla – zmínit a zdůraznit
- sporná událost vyznívající negativně pro NATO/Ukrajinu – zmínit jako jednoznačnou pravdu
- sporná událost vyznívající negativně pro Rusko – nezmínit, nebo alespoň zdůraznit, že to je to sporné a tedy patrně nepravda
Výsledkem je nepřiznaný pokus o manipulaci, který se schovává za fakta. Něco takového se děje i v liberálních médiích. Konkrétně jsem to vícekrát veřejně kritizoval u Respektu (poslední případ viz tento článek. A proto to kritizuji i v tomto případě. Pro případné srovnání nabízím text skutečného historika (který mimochodem dlouhodobě měl sklon Rusko hájit a do poslední chvíle odmítal věřit tomu, že by Putin zaútočil).
