Článek
Rakousko-Uhersko jako diktatura?
Oblíbeným tématem příznivců rozpadu Rakousko-Uherska je obava, co by bylo, kdyby k rozpadu nedošlo. Jde o otázku, do jaké míry habsburská monarchie sklouzávala k vojenské diktatuře, zejména jaký by to mělo důsledek po takovém konci války, v němž by Rakousko-Uhersko nebylo zničeno. V jejich podání to znamená: vojenská diktatura, centralizace, germanizace atd. neboli další „úpění pod Habsburky“. Ale historický vývoj naznačuje něco jiného.
Předně je nutno se vyhnout snadno se nabízejícím, ale zásadně chybným paralelám s Třetí říší. Nacistické Německo bylo totalitním státem ještě před vypuknutím války a nepochybně by takovým zůstalo i v míru, kdyby válka nebyla skončila jeho porážkou. Oproti tomu německé císařství a Rakousko-Uhersko byly před válkou, standardně fungující, demokratické státy (s ústavou, volebním právem atd.), v nichž teprve v průběhu existenciálně vnímaného konfliktu došlo k omezení občanských práv a svobod a k nárůstu vlivu armádního velení (což není v takové situaci nic ojedinělého, viz třeba v USA internace amerických občanů japonského původu, v menším rozsahu i německého). Proto bych se zdráhal s jistotou tvrdit, že by po skončení války nedošlo k obnově ústavního pořádku.
Kdo byl a kdo nebyl Franz Conrad von Hötzendorf
V podání zastánců rozpadu Rakousko-Uherska představuje Franz Conrad von Hötzendorf jakéhosi skutečného či potenciálního vůdce vojenské junty fakticky vládnoucí v habsburské říši. Zde je nutno zdůraznit, že von Hötzendorf za sebou neměl žádný politický subjekt srovnatelný s NSDAP, jenž by byl nástrojem jeho ovládnutí společnosti. Navíc i jeho kontrola nad armádou či hospodářstvím byla zprostředkovaná a zdaleka ne monoliticky pevná (zejména v případě etnicky smíšené rakousko-uherské armády). Dále je nutno mít na paměti, že von Hötzendorf rozhodně nebyl charismatický vůdce, nýbrž pouze přehnaně ambiciózní intrikán. Naopak při plnění strategických i operačních úkolů prokazoval zcela absurdní neschopnost (viz třeba jeho „geniální“ nápad vést v zimě ofenzívu přes Karpaty), díky níž se, navzdory silné konkurenci, oprávněně dostal do finále soutěže o nejneschopnějšího generála první světové války, přičemž první místo mu jen těsně uniklo ve prospěch italského kandidáta (blíže viz zde).
Ilustrativní pro postavení rakousko-uherské rádoby junty je i případ Karla hraběte von Stürgkh. Ten byl předlitavským premiérem a je oprávněně prezentován jako prominentní člena „válečné strany“ v Rakousko-Uhersku, což ukazují i jeho radikální názory na otázku polské menšiny či jiná témata. Z logiky věci by to měl být blízký spojenec von Hötzendorfa, ale ani s ním nebyl von Hötzendorf schopen vyjít, naopak jej označoval termínem „Trottel“ a pokoušel se (neúspěšně) intrikovat za jeho sesazení (viz příslušná část zde). Rovněž je příznačné, že v roce 1916 byl von Stürgkh zavražděn sociálnědemokratickým atentátníkem, avšak císař Karel I. atentátníkovi, ačkoli s ním bezpochyby politicky nesouzněl, zrušil trest smrti a následně jej plně amnestoval. A co na to „potenciální vůdce“ junty von Hötzendorf? Nic. Protože v té době už měl své vlastní starosti.
Karel I. a jeho rozhodnutí
Nový císař Karel I. dal po nástupu na trůn jasně najevo, že určitě nehodlá přitvrzovat směrem k vojenské diktatuře stojící na represích, což ilustruje i jeho následná amnestie v červenci 1917, která se mimo jiné týkala i zapřisáhlého rusofila Karla Kramáře (viz jeho Slovanská ústava , v níž snil o českých zemích jako součásti ruského impéria). Též hned v roce 1917 sesadil von Hötzendorfa z jeho pozice v generálním štábu, nejdříve na frontový úsek do Tyrolska a poté, co von Hötzendorf tam podle svého zvyku předvedl neúspěšnou ofenzívu , v červnu 1918 na ceremoniální pozici do Vídně.
Navíc se císař pokusil sondovat možnosti separátního míru, a to bez konzultace s Německem a bez ohledu na jeho záměry (blíže viz Sixtova aféra), což skončilo neúspěchem a Karel I. musel v německé režii absolvovat kajícnou „pouť do Canossy“ k císaři Vilémovi II. To však nic nemění na císařově zjevné neochotě fungovat jako, ať již faktický či loutkový, vůdce proněmecké armádní junty a vládnout „ohněm a mečem“. Karel I. toto odhodlání potvrdil svou vrcholnou obětí na samém konci vlády, kterou hezky charakterizuje ve svém článku Roman Joch: „Masaryk a Štefánik mali veľké šťastie, že som v roku 1918 nežil. Keby som žil, odporučil by som cisárovi Karolovi oveľa tvrdší postoj voči zradcom a separatistom. Ale on bol svätec. Čo ja nie som. Takže on by ma neposlúchol.“ Při vší úctě k „mužům 28. října“, oni nemuseli o moc bojovat na barikádách, nýbrž jim byla bez odporu a bez krveprolití předána. Na rozkaz posledního císaře. (A oni se za to „velkoryse“ revanšovali například konfiskací majetku dětí Františka Ferdinanda, kteří ani nebyly Habsburkové.)
Závěr – co bylo
Výsledkem 28. října byl vznik Československa a při jeho hodnocení lze sáhnout po staré zásadě: „Po ovoci jejich poznáte je.“ Autor zjevně též uvažuje v tomto směru, když ve článku píše: „Ano, první republika měla k ideálu daleko; ale proti tomu, co jí bezprostředně předcházelo, to bylo skvělé místo k životu.“ Vzhledem k jím vybranému narativu není překvapivé, že volí takto mírnou a optimistickou formulaci. Při menší dávce shovívavosti lze konstatovat, že Československo bylo fakticky kopií Rakouska-Uherska se všemi jeho nešvary, ale kopií slabší a menší a méně úspěšnou. Nápadnou podobnost lze spatřit v osobě „tatíčka prezidenta“, jenž sídlil na hradě, projížděl se koňmo na zámku a disponoval faktickým zákonem proti urážce svého majestátu – šlo o zákon trestající vězením „ublížení hrubě zneuctívajícím projevem“, „uvedení ve veřejný posměch“ či „pronesené obvinění“, přičemž je typické, že pravdivost či odůvodněnost těchto trestaných činů nebyla považována za relevantní: „Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučen.“ (Zákon na ochranu republiky, 50/1923 Sb., § 11). Větší dopad však měla totožná neschopnost ve vnitřní politice, obsahující nezvládnutí národnostní otázky, účelové prosazování umělého „státotvorného“ národa (dříve to byli Rakušané a Maďaři, později „Čechoslováci“), administrativní šikanu vůči národnostním menšinám a výsledné fatální oslabení soudržnosti státu, což doplnila břídilská zahraniční politika vrcholící faktickou izolací a absencí reálných spojenců. Finálním výsledkem byl kolaps, jemuž na rozdíl od rozpadu Rakouska-Uherska ani nepředcházela prohraná válka.
A co nebylo
Pokud by poražené Rakousko-Uhersko bylo zachováno v nějaké (kon)federační podobě, někteří politici by si nemohli vyplnit své kvazimonarchistické ambice (kromě „prostého chasníka“ T. G. Masaryka třeba také věčný „regent“ Horthy), ale zároveň by ve střední Evropě existoval velký státní útvar, jenž by byl do budoucna překážkou pro dobyvačné či spasitelské tendence Ruska a Německa, případně i jiných subjektů. Zjednodušeně řečeno by se jednalo o většího, silnějšího a více integrovaného předchůdce visegrádské skupiny. Na otázku, zda by tento subjekt obstál v testu dějin a dokázal splnit tato očekávání, se odpověď už nedozvíme.
