Článek
Zatímco dříve své balancování prováděl relativně sofistikovaným způsobem (blíže viz článek z loňského roku: „Co chybělo v článku generála Pelze“) a díky tomu se stal oblíbencem nejen Parlamentních listů, ale pronikl i na další stránky, v aktuálním článku, který zveřejnil Security Magazín, generál Pelz pořádně „přitopil pod kotlem“.
K aktuální válce na Ukrajině je snadné najít spoustu informací, avšak je obtížné odlišit objektivní informace, od zkreslených, propagandistických, kompletně vymyšlených či naprosto šílených. Zjednodušeně tato stupnice vypadá v pořadí od objektivních k vymyšleným asi takto:
- OSINT, nezávislí experti, vojenští blogeři, včetně ruských
- západní vlády a ministerstva, oficiální experti, wágnerovské blogy
- ukrajinská vláda a ministerstva, ruská vláda a ministerstva
- fanoušci a roztleskávači západní pro Ukrajinu a ruští pro Rusko
- západní proruští fanoušci a roztleskávači
Z toho vyplývá, že západní (včetně českých) proruští roztleskávači, ať již v hávu konspiračních teoretiků nebo „znalých expertů“, dokáží vypouštět takové nesmysly, jaké jsou k smíchu i ruským fanouškům Putina. V tomto stádečku se vyskytují zástupci marginálních politických skupin, jako na české scéně jsou komunisté bok po boku s „jedinou pravou pravicí“ z Trikolóry a samozvanými „konzervativci“ z SPD, případně podivnějších jedinců, jako jsou pánové Volný, Vrábel, Rajchl atd., kteří se pro změnu pokouší znehodnotit termín „vlastenci“, a také zcela bizarní „experti“, jako jsou v ČR „vojenský analytik“ (a bývalý spolupracovník StB) Martin Koller a v zahraničí například Douglas MacGregor (jehož bizarní názory byly příliš i na moderátora televize Fox) či Scott Ritter (recidivista odsouzený za sexuální obtěžování mladistvých a oblíbenec senátorky Hamplové), kteří neváhají chrlit prokazatelné nesmysly.
Těmto pánům se generál Pelz dosud snažil vyhýbat tím, že své dezinformace maskoval postojem „Já nic neříkám, já jen prezentuji fakta, ať si každý udělá názor sám. (mrk, mrk)“, přičemž ona fakta jsou selektivně vybraná a seřazená tak, aby podporovala určitý narativ, kterému pan generál fandí, ale otevřeně to nepřiznává. Příkladem toho je v úvodu citovaný článek. Ale z nějakého důvodu se pan generál rozhodl přitvrdit a otevřeněji se zařadit po bok výše zmíněných soudruhů. Konkrétně se jedná o rozhovor, jenž s titulkem „Vzhledem k rozměrům konfliktu by obě strany měly okamžitě přestat bojovat a zahájit jednání, říká k válce na Ukrajině generál Pelz“ zveřejnil Security Magazín, který v zájmu sledovanosti a nenaštvání čtenářstva nesmyslnost páně generálových tvrzení pouze alibisticky pokryl jedinou větou: „Pelzova perspektiva může působit jako značně kontroverzní, nicméně redakce SM se rozhodla dát prostor i jí, ať si každý čtenář udělá svůj názor sám.“
Na základě předchozích zkušeností s názory generála Pelze a v zájmu duševní hygieny jsem se rozhodl k rozhovoru doplnit informace, které pan generál v něm „zapomněl“ zmínit (citace z článku kurzívou):
„Během 8 let si střety s vládní ukrajinskou armádou vyžádaly na východě Ukrajiny přes 14 tisíc obětí.“
Zde však generál nezmiňuje, že většina těchto oběti jsou vojáci, konkrétně pak ukrajinští vojáci. To by však kazilo jeho příběh o Rusku coby oběti.
„Je možno konstatovat, že role Ruské federace byla v tomto období sice významná, ale zlomové události neiniciovala, pouze na ně reagovala.“
Tím generál naráží na dění na Majdanu, avšak přirozeně pomíjí politické působení z Ruska na Janukovyče a zejména působení ruských „dobrovolníků“, „vojáků na dovolené“ a „zelených mužíků“ na Krymu i na Donbasu, bez něhož by žádné odtržení těchto území nebylo možné.
„Iniciativu Rusko poprvé převzalo, zatím pouze diplomatickou, když v prosinci 2021 předalo vládě USA a vedení NATO návrh smlouvy o vzájemných bezpečnostních zárukách, doprovozených varováním, že pokud USA nebudou adekvátně reagovat, Ruská federace bude nucena přikročit k blíže neurčeným opatřením vojensko-technického charakteru.“
Předně, generál „taktně“ zamlčuje v té době dlouhodobě probíhající masivní koncentraci ruských jednotek a vojenské techniky podél ukrajinských hranic. Dále nezmiňuje, že k jím citovanému návrhu patřil ještě druhý, jenž by kromě nárokování si výlučně ruského rozhodování o zemích v postsovětském prostoru znamenal i faktické znehodnocení členství v NATO a bezpečnostních záruk pro země, které do aliance vstoupily po 27. 5. 1997 (tj. včetně ČR). Tyto podmínky byly reálně nesplnitelné a v Kremlu to přirozeně všichni věděli. Účelem bylo vytvořit „důvod“ pro ruskou invazi na Ukrajinu. A tento „důvod“ oddaně papouškuje i generál Pelz.
„Je třeba mít na paměti, že již 12. února 2015 byly přijaty Minské dohody II., které ukládaly ukrajinské vládě a představitelům DLR a LLR aby okamžitě vyhlásily příměří. Mezi dalšími body ukládaly ukrajinské vládě, aby provedla ústavní změny ve smyslu decentralizace státu a, ve spolupráci s DLR a LLR, vypracovala formu autonomie pro DLR a LLR.“
Zde se opět vynořuje evergreen proruských roztleskávačů o Minských dohodách. Generál však opět „zapomene“ zmínit, že ono jím zmiňované příměří ruské jednotky odmítly respektovat a pokračovaly v boji, dokud se jim nepodařilo okupovat Debalcevo a zničit tam rozmístěné ukrajinské jednotky. Podle dohod též měly proběhnout volby na odtržených územích v souladu s ukrajinskými zákony, což však Rusko v čerstvě vytvořených separatistánech nepřipustilo a naopak tam parlamentní volby v listopadu 2014 (tj. po první dohodě) a místní v listopadu 2016 proběhly jednostranně a zcela v režii separatistických milic a ruských „zelených mužíků“.
„Analytici Kremlu to vyhodnotili tak, že nejprve samozvané republiky DLR a LLR a následné celé Rusko má být napadeno.“
V podání generála Pelze tedy k tomuto závěru vedlo ono výše popsané porušování Minských dohod. Rusko tedy měsíce hromadilo vojáky a zbraně podél ukrajinské hranice, ale v podání pana generála to byl příznak chystající se invaze do Ruska.
„Jaké tedy byly konkrétní cíle SVO? Navodit situaci alespoň zhruba odpovídající Minským dohodám, zachránit rusky mluvící obyvatelstvo východní Ukrajiny, zabránit USA rozmístit střely schopné nosit jaderné hlavice v takové blízkosti, že by Rusko nebylo schopno na ně reagovat, zabránit vstupu Ukrajiny do NATO a Ukrajinu demilitarizovat a denacifikovat. První cíle byly splněny, poslední dva body mně nejsou zcela zřejmé, demilitarizace v prvních týdnech operace patrně znamenala něco jiného než teď, po roce. Nyní jde asi o to ozbrojené síly Ukrajiny zcela zničit. Zdá se, že od toho nejsme daleko.“
Generál Pelz, po vzoru výše zmíněných soudruhů, přirozeně ohlašuje brzké zničení ukrajinské armády. Dále sebevědomě vyhlašuje splnění ruských válečných cílů, zejména ochrany rusky mluvícího obyvatelstva východní Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že rusky mluvící obyvatelstvo je na levobřežní Ukrajině velmi početné a místy a až většinové, bylo by jistě zajímavé se zeptat například obyvatel Charkova, Izjumu, Buči nebo Bachmutu, zda se nyní cítí více chráněni než před 24. 2. 2022. Rovněž by bylo vhodné upřesnit, kdy a jak měl probíhat ten údajný přesun amerických jaderných zbraní na Ukrajinu a jakým způsobem by byly více nebezpečné, než jejich eventuální rozmístění v Pobaltí.
„(Merkelová, Hollande a Porošenko) …mají na svých rukou krev, k dnešnímu dni, přibližně 400 tisíc mrtvých či zmrzačených Ukrajinců a Rusů, přibližně v poměru 8:1.“
Generál se vehementně pokouší zvýraznit nevyhnutelnost ruského vítězství, a tak si z prstu cucá osminásobně větší počet padlých na ukrajinské straně než na ruské. To je typický příklad výše popsaného jevu, kdy putinovští poskoci mimo Rusko prezentují tvrzení, která by přišla směšná i moskevským propagandistům z Russia Today.
„Přesto, že ukrajinská armáda měla početní převahu 3:2 až 2:1, koncem března Rusko dosáhlo zhruba to, co Ukrajině ukládaly Minské dohody.“
V rámci oslavné ódy na ruské úspěchy přirozeně generál nemůže nezmínit, jak Rusové čelí „drtivé převaze“ ukrajinské armády. A k tomu přidává další pochvalnou zminku a ruském „splnění Minských dohod“ na konci března 2022. Tím patrně myslí onu výše zmíněnou „záchranu“ rusky mluvícího obyvatelstva. Mezi dalšími deklarovanými cíli těchto dohod bylo konání voleb, decentralizace Ukrajiny, volby na Donbasu podle ukrajinských zákonů, ukrajinská kontrola podél celé státní hranice atd. K jejich splnění v březnu 2022 patrně došlo v jakémsi alternativním vesmíru, kam má přístup pouze generál Pelz.
„Delegace Ukrajiny a Ruska se na Tureckem zprostředkovaných jednáních dohodly na podmínkách příměří, a jak prezident Zelenskyj, tak Putin se nechali slyšet, že úmluvu podepíší. Washington, podporovaný Londýnem to však Zelenskému zakázal.“
Pan generál opět „taktně“ nezmíní, že zásadní podmínkou případné dohody bylo ruské stažení se z Ukrajiny a obnovení teritoriální integrity Ukrajiny. Na to ovšem Rusko odmítalo přistoupit. Následně pak vyšly najevo podrobnosti o ruské „ochraně“ civilního obyvatelstva v Buči a na dalších místech, což však ve vesmíru generála Pelze zjevně neexistuje a je nahrazeno konspirační teorií o údajném „zákazu“ pro Zelenského. V textu je odkaz na vyjádření bývalého izraelského premiéra Bennetta, ale už není zmíněno, že on sám měl o obsahu vyjednávání své pochyby (blíže viz článek v Konzervativních novinách obsahující záznam rozhovoru s českými titulky).
„Proti nim ze 3 směrů stojí v prostoru válčiště nebo jeho blízkosti přes 700 tisíc zcela nových příslušníků RA, vedených zkušenými veliteli, kteří již bojem prošli.“
Zcela v souladu s prezentovaným narativem je přirozeně oslava „neporazitelné ruské armády“, které nesmí stát v cestě ani čísla, která pan generál sám vypustil z úst o pár řádků výše, kde píše: „V reakci na to se Rusko začalo pomalu, ale jistě připravovat na válku; částečná mobilizace 300 tisíc záložáků, nahlášení se přes 100 tisíc dobrovolníků, přechod na válečný průmysl, posílení a zásadní přestavba ozbrojených sil atd.“, ale ve světě generála Pelze to najednou činí „přes 700 tisíc“.
„Rusko se v rozporu s tirádami západních sdělovacích prostředků nepokoušelo Kyjev dobýt. To by město vypadalo jinak. Nekonečný konvoj ruských vojenských vozidel před Kyjevem byl jedním z opatření, které mělo přesvědčit prezidenta Zelenského o tom, že by bylo dobré jednat.“
Ve světě generála Pelze přirozeně Rusko nemůže být poraženo, a to ani dočasně. Takže v souladu s propagandistickými notami z Moskvy bylo ruské tažení na Kyjev na počátku invaze jenom takovou „diplomatickou legráckou“ a nebylo míněno vážně. Následný ruský ústup pak byl samozřejmě „gestem dobré vůle“. Škoda jen, že generál nevysvětluje, jak do tohoto gesta zapadá to velké množství vojenské techniky, které Rusové za sebou zanechali. Ale kdo ví, možná to byly jen opožděné vánoční dárky pro Ukrajince…
„Z toho co jsem dosud uvedl, vyplývá, že Ukrajina již je de facto poražena. Opakuji, jakékoliv další dodávky zbraní Ukrajině a prodlužování konfliktu, znamenají pouze více obětí.“
A nyní se dostáváme k pointě této aktuální veselice, tj. ke generálově snaze podpořit „mírovou iniciativu“ soudruhů Stropnického, Kavana, Druláka, Kellera a dalších.
Mírové hnutí opět ožívá aneb jako v 80. letech, když se za sovětské peníze tak hezky bojovalo proti „imperialistickým“ raketám
„Ani jedna z entit USA, Čína nebo Rusko nemůže být vojensky poražena na svém území, nebo v jeho nejbližším okolí.“
A aby toto kapitulantství před Ruskem bylo všem jasné, tak generál, patrně coby vojenský expert, oficiálně deklaruje neporazitelnost Ruska a Číny na jejich území a v blízkém okolí. Ale opět „zapomene“ zmínit v případě Ruska Čečensko (první rusko-čečenská válka) a Afghánistán (intervence SSSR), jakož i v čínském případě Vietnam. Ve všech případech šlo o porážky. Ale možná ve vesmíru pana generála tyto země se v okolí Ruska a Číny nenachází.
Závěr
V zájmu délky textu byly vynechány další výživné bajky o tom, jak Rusku západní sankce prospívají, jak dolar upadá, jak Angela Merkelová „obelstila“ Putina a jak už od roku 2014 Německo stálo v čele „jestřábů“ vyzbrojujících Ukrajinu, jak ruská taktika je speciálně zaměřena na minimalizaci lidských ztrát, jak Rusko může ve válce snadno zvítězit, ale Putin to neudělá, protože nechce vypadat agresivně atd.
Z výše uvedeného vyplývá, že člověk může sloužit své zemi jako generál a velvyslanec, avšak to nevylučuje, že následně ve službách někoho jiného se stane někým úplně jiným.
