Článek
V politice se neustále hází silnými slovy a překroucenými pojmy. Jednou to jsou „běženci a sirotci“, jindy „hořící planeta“. Neoriginálními stálicemi jsou „nacismus“ a „fašismus“, jakož i „asociální vláda“ (vzpomeňme na pány Zemana a Paroubka a jejich proslulé variace na toto téma). Ovšem skrytý triumf letošních voleb (a nejen letošních, nýbrž třeba i loňských prezidentských v USA) najdeme jinde. Je jím zdánlivě nudný pojem „konzervatismus“, jenž je s chutí zneužíván nejrůznějšími, často i zdánlivě odlišnými, subjekty a jehož význam je účelově překrucován či redukován. K tomu napomáhá skutečnost, že jeho definice není tak jednoduchá, jak by se mohla zdát na první pohled.
Co je konzervatismus
Odpovídání na tuto otázku už vydalo na mnoho vědeckých publikací, politologických, filozofických či jiných. Pro základní přehled jsou však k dispozici i pro neodborníka (jako je i autor tohoto textu) srozumitelné články například od Romana Jocha či Andreje Duhana.
Například se z nich dozvíme, že konzervatismus není prostým udržováním statu quo či snahou o návrat do minulosti. Ani ti nejradikálnější konzervativci, navzdory chytlavým memům či propagandistickým hyperbolám, neprosazují návrat do středověku či ještě dále. Ostatně nejsou to oni, kdo by si idealizoval prvobytně pospolnou společnost a kdo vytvořil ideál „neposkvrněného vznešeného divocha“. Nicméně tento narativ je lákavý, neboť staví konzervativce do pozice pasivních odmítačů, zatímco liberály či levici do pozice těch, kteří přináší něco nového a něco lepšího.
Ve skutečnosti konzervativci uznávají nevyhnutelnost změn a přirozenost vývoje. Z jejich pohledu je však optimální, aby se společnost spontánně (tj. zdola) vyvíjela v rámci platných zákonů. Oproti tomu liberálové a levice mají tendenci společnost „napravovat“ a „vylepšovat“, a to více radikálními a shora prosazovanými způsoby, což vede k tomu, že takto prosazované změny jsou mnohdy „přepálené“ či dokonce zamíří i zcela špatným směrem. A konzervatismus je ve své podstatě obranou proti těmto krokům či jejich korekcí.
Volný trh není pro konzervativce tak zásadní jako pro klasické liberály a je vnímán spíše jako nástroj než jako hlavní cíl a konečný ideál. Přesto však představuje preferovaný stav oproti tomu, aby materiální rovnost a celkovou spokojenost občanů zařizoval pečovatelský stát. Zatímco klasicky liberálním ideálem je stát co nejmenší a co nejslabší, konzervativci preferují stát „malý, ale silný“, tj. stát mající významnou roli a dostatečnou sílu, ale pouze v omezeném spektru úkolů (zejména při zajištění bezpečnosti). Naopak velký a silný stát symbolizovaný hesly jako: „Ať to někdo zařídí.“, „Máme nároky a stát se má postarat o jejich uspokojení.“, patří do repertoáru levice a nikoli konzervativců.
V konzervativním pojetí není úkolem státu občany „ochraňovat před chudobou“ a starat se, aby se „všichni měli dobře“. Nemá poskytovat rovnost výsledků, nýbrž pouze zajišťovat rovnost příležitostí. Z konzervativního pohledu je nerovnost ve společnosti nevyhnutelným důsledkem lidské svobody. Na rozdíl od klasicky liberální pozice chápou konzervativci rizika z toho plynoucí a podporují snahu o jejich omezování či vyvažování, ale hlavní úkol v tomto směru nepřipadá státu.
To úzce souvisí s konzervativním důrazem na vlastní odpovědnost kontrastující s levicovým (ať už klasickým nebo progresivním) pohledem na lidi jako na nesvéprávné „oběti vnějších sil“ čekající na ochranu od „osvícené vyšší moci“. Proto také konzervatismus bere velmi vážně otázky bezpečnosti, včetně bezpečnosti v rovině zahraniční politiky, a neváhá do jejího zajištění investovat. V prudkém kontrastu s tím stojí levice (opět klasická i progresivní), jež se peníze pokouší využít na „důležitější“ věci, tj. na „starání se o důstojný blahobyt občanů“, čímž je v praxi míněno rozdávání úplatků voličům, případně na „boj s klimatem“. Tato snaha je pak maskována hesly ve stylu: „My chceme mír. K vyřešení stačí diplomacie, zbraně nejsou potřeba. Ať to vyřeší někdo jiný. Zavoláme vyšší moci, která nás zadarmo ochrání.“
V neposlední řadě je pro evropský (a z Evropy vycházející) konzervatismus zásadní loajalita k západní civilizaci, uznání její výlučnosti a výjimečné kvality (protože historie jasně ukazuje, že opravdu ne všechny civilizace a ne všechny kultury si jsou rovny – kromě obligátních Aztéků je možné více komplexní pohled najít například v knize Civilization od Nialla Fergusona). To však neznamená ostentativní vymezování se proti „woke“ excesům, což je velmi snadné, bezpečné a pohodlné, a proto i velmi oblíbené mezi deklaratorně konzervativními subjekty. Znamená to západní civilizaci a její hodnoty bránit i v případech, kdy to není snadné, bezpečné, ani levné. To právě souvisí předchozím odstavcem a bývá významným filtrem mezi postoji skutečně konzervativními a mezi levicovými (včetně těch neprogresivních).
Odkud přichází „konzervatismus“
Výše nastíněná složitá a komplexní podstata konzervatismu však bývá účelově překrucována a zjednodušována do úzce vymezeného kritéria, kdy jako hlavní či dokonce jediný „důkaz opravdového konzervatismu“ je prezentován nesouhlas s aktuálními politikami EU, případně i se samotnou existencí EU, nebo obecněji odpor vůči sociálnímu inženýrství a snahám o přestavbu společnosti podle „progresivní“ (woke) ideologie. Tedy v praxi jde o odpor vůči politikám, jako jsou „boj s klimatem“ (ve formě ostentativního sebepoškozování evropské ekonomiky), „genderové osvobození“ (ve formě propagace změn pohlaví u nezletilých), „antirasismus“ (ve formě povinných rasových kvót, rasové segregace a selektivního uplatňování právních norem podle etnické příslušnosti), „diverzity“ (ve formě umožňování či aktivní podpory ilegální migrace) atd.
Toto zjednodušení pak vede k situacím, kdy různé ankety či politické kompasy (viz třeba tento příklad z minulých voleb) prezentují SPD a podobné subjekty jako ty nejvíce „konzervativní“, což je zvláštně bizarní, neboť to evokuje dojem, že Tomio Okamura usíná s knihami Edmunda Burkea pod polštářem a vůbec není politický podnikatel, jenž svou stranu řídí jako firmu a tomu plynule podřizuje své aktivity i názory. Mnohdy tyto kompasy budí dojem značné účelovosti tím, že se pokouší prezentovat tu „dobrou“ a tu „špatnou“ polovinu politického spektra. V té druhé jsou pak koncentrovány bizarní či extrémistické subjekty (přirozeně s výjimkou těch bizarních či extrémistických, které se hlásí k „woke“ ideologii) a jsou opatřeny nálepkou „konzervativní“, což má mít z „progresivního“ pohledu i tu výhodu, že to poškodí i skutečně konzervativní (a tedy neextrémní a nebizarní) subjekty, které vůči „pokrokovým“ experimentům představují reálnou alternativu a tedy jsou vnímány jako hrozba.
Konzervatismus obecně vyvolává asociace s uměřeností, stálostí, kompetencí, tradicí, časem prověřenými postupy atd. Tedy v zásadě pozitivní konotace, a proto existuje ona výše naznačená snaha jej propagandisticky překroutit a degradovat. Ale ze stejného důvodu existuje i z opačné strany snaha na něm účelově parazitovat. Ukázkou toho je, že na české politické scéně strany jako KSČM či SPD a jejich přidružené subjekty se označují jako „konzervativní“, ačkoli respekt k institucím, dělba moci, respekt ke svobodě jednotlivců (včetně svobody projevu – přirozeně s výjimkou těch „správných“ projevů), umírněnost ve využití státní moci, preference rovnosti příležitostí oproti tlaku na rovnost výsledků či ochota investovat do obrany západní civilizace jim rozhodně nejsou vlastní (a v případě komunistů je to i historicky vyzkoušené).
Kemp konzervativní nebo „konzervativní“?
Varovné však je, že tomuto trendu se pokouší jít naproti i část samotných konzervativců. Ukázkou toho je setkání, jež od roku 2024 pořádá Společnost pro obranu svobody projevu a jehož spektrum účastníků bylo loni i letos velmi široké. To přirozeně není nutně špatná věc. Politika je diskuse a je nutno umět mluvit (a naslouchat) i odlišným názorům. Ovšem ona událost se nejmenuje „Setkání příznivců svobody projevu“ nebo nějak podobně. Jmenuje se „Konzervativní kemp“, což vcelku jednoznačně naznačuje, co bude tématem a kdo tam bude vystupovat.
Sami organizátoři akci označují jako „setkání národních konzervativců“, nicméně výběr přednášejících je poněkud překvapující. V roce 2024 bylo z 24 přednášejících sedm aktivních politiků. A jaké tedy je složení tohoto „konzervativního“ výběru? Jeden zástupce ODS (plus k němu ex-ODS a s Čínou sympatizující Jan Zahradil), jeden za Motoristy, jeden za SPD a pro jistotu dva za ANO. A jako sedmý bývalý Pirát (členem pouze v té krátké době, kdy to vypadalo, že Piráti budou hlavní vládní strana) a současná hvězda komunistického „Stačilo!“, Ondřej Dostál. Perličkou je pak skutečnost, že mezi přednášejícími působil i silně levicový komentátor Thomas Kulidakis, jenž aktuálně velmi podporuje pohlcení zbytkové sociální demokracie komunisty a má podivné a Rusku konvenující názory na zahraniční politiku a obranu (viz rozbor jeho aktuální tvorby).
V tomto směru pokračoval i druhý ročník„Konzervativního kempu“ prezentovaný jako „velké setkání českých konzervativců a dalších přátel svobody“, jenž proběhl letos. V rámci skupiny osmi politiků mezi přednášejícími se opět nacházeli zástupce SPD (tentokrát sám předseda „vlastenecké čtyřkoalice“) i ANO (opět pro jistotu dva) a za komunisty už tentokrát přímo šéf „hnutí“ Daniel Sterzik (jenž má se symbiózou s SPD a s Motoristy pozitivní zkušenosti – viz zde). Sestavu doplnil obhájce ruské invaze na Ukrajinu, kritik „sionistické lobby“v Bílém domě a fanoušek moskevského „míru a spravedlnosti“, Petr Drulák.
Zastoupení komunistů a jejich příznivců tedy má významově stoupající tendenci. V této souvislosti je smutně ironické, že se jedná o akci organizovanou Společností pro ochranu svobody projevu, ačkoli komunisté specificky v této disciplíně nemají dlouhodobě pozitivní výsledky. Chápu, že teze jako: „Tohle jsou ti správní a neškodní komunisté, protože nesouhlasí s homosexuálními svatbami a Pride průvody.“, mohou znít lákavě, ale přesto mi připadají nebezpečně naivní.
Kdo pro koho jámu kopá?
Kritiku obsaženou v tomto článku je přirozené možné odmítnout jako přílišný ideový purismus a jako zbytečné bazírování na pojmech. Stoupenci „sjednocené konzervativní fronty“ by mohli namítat ve smyslu: „Ano, my víme, že ANO, SPD, komunisté, PRO a další podobné subjekty nejsou doopravdy konzervativní, i když se tak sami označují a my předstíráme, že toto jejich označování se za konzervativce je pravdivé. Ale v tom nejpodstatnějším, tj. odporu proti woke a proti EU, se s námi shodují, takže to mohou být naši užiteční spojenci. Proto budeme předstírat, že jim věříme, pragmaticky využijeme jejich podporu, ale není nutno mít obavy, jelikož ty jejich více šílené nápady se stejně neprosadí. Tedy nebudeme darovanému koni příliš koukat na zuby, v celkovém součtu je pro nás toto spojenectví výhodné, přínosy převažují nad riziky a účel světí prostředky.“
Přirozeně určitý pragmatismus a volba „menšího zla“ jsou nevyhnutelnou součástí demokratické politiky, jakkoli to někteří voliči odmítají pochopit. Nicméně v určitých momentech se stává, že přání začne být otcem myšlenky, přínosy jsou zveličovány a rizika přehlížena. A to je právě případ postoje parafrázovaného v předchozím odstavci. Ten představuje příklad oněch proslulých „dobrý myšlenek“, kterými však je dlážděna cesta dolů, na hodně nepříjemná místa.
Historie i nedávné zkušenosti z jiných zemí v tomto směru poskytují varovné příklady. To je však už námět pro jiný článek.
