Článek
Úvod
Do rukou se mi dostalo náhodně vybrané číslo časopisu Respekt, 24/2023, a jelikož mě čekala delší cesta vlakem a jelikož se pokouším nahlížet i mimo svou názorovou bublinu, vzal jsem si onen výtisk a postupně jej přečetl. Předchozí zkušenost mě však naučila, že určitá témata, jejichž počet bohužel postupně narůstá, je nutno při četbě brát s rezervou a naléhavost jejich prezentace dělit dvěma (nebo raději ignorovat). Jedná se o povinné úlitby „woke božstvům“ a o automatické signalizování ctnosti (tzv. „virtue signalling“) ve snaze zachránit se před zatracením („cancelling“) ze strany pokrokově orientovaného Digitálního Molocha (tento pojem v ČR zpopularizoval ve starší, ale stále aktuální sérii článků Marian Kechlibar – viz 1. část, 2., 3., 4.a 5. ). Na jejich reálnosti nic nemění skutečnost, že s vysokou pravděpodobností nejsou v případě Respektu vynucovány shora cenzorským tlakem, nýbrž jsou výsledkem vzájemné názorové homogenizace uvnitř redakce a následně internalizovaného přesvědčení jednotlivých pisatelů, případně poháněného podvědomým „bičem“ obav z reakcí své sociální bubliny.
V důsledku toho vznikl postupně se rozrůstající se seznam pokrokových položek, jejichž kritika je přirozeně tabu a z nichž se redakce snaží v každém čísle jich co nejvíce pokrýt. Nemusí to nutně být samostatnými články, často to je spíše ve formě letmých zmínek v textu či „mezi řádky“, což má i tu výhodu, že v takových případech „není čas“ se zabývat argumenty či fakty.
Níže následuje následuje seznam, v němž je možné podobně jako při hře Bingo při následné četbě sledovat skóre aktuálního výtisku.
Bingo seznam:
- nedostatečné zastoupení žen či jiných „zranitelných skupin“ je zásadní problém (případně alespoň připomenutí počtu žen v jakékoli popisované instituci)
- zaostalost/iracionalita zemí střední Evropy (kromě Německa a Rakouska)
- historická vina bílých Evropanů/imperialismus/kolonialismus
- rasismus a diskriminace v západní civilizaci a střední Evropě zvláště
- homofobie/transfobie v západní civilizaci a střední Evropě zvláště
- šovinismus/toxická maskulinita/patriarchát v západní civilizaci a střední Evropě zvláště
- atomová energie je fuj/OZE jsou řešení
- změna pohlaví je fajn a potřebná/její neusnadňování je skandál
- stejnopohlavní sňatky jsou fajn a potřebné/jejich nepodpora je skandál
- Istanbulská smlouva je fajn a nutná/její neschválení je skandál
- klimatická změna je zásadní/může za ni západní civilizace a málo se snaží ji napravit
- nesouhlas s pokrokovými názory je projevem fašismu/fundamentalismu/fanatismu/iracionálního pomýlení
- primitivní/zaostalé špatné názory voličů ve střední Evropě ve srovnání se „starými“ zeměmi EU
- migrace nemá být omezována/použití podprahově emotivního termínu „běženci“ pro označení migrantů
- přijetí eura je skvělé a nutné/jeho nepodpora je skandální a zpátečnická
Inventura aneb skóre v Respektu č. 24/2023:
strana 6: Rubrika DESPEKT
V ní je citován Radek Vondráček (hnutí ANO), jenž je bez pochyby autorem mnoha despekt si zasluhujících výroků, stal se oprávněné hvězdou satirických pořadů (viz třeba tento díl Šťastného pondělí) a jehož vrcholným politickým momentem bylo kytarové sólo v Poslanecké sněmovně. Ovšem redakce Respektu si vybrala k pranýřování jeho vyjádření, že „EU bude do Česka posílat uprchlíky, a pokud je nepřijmeme, zaplatíme výpalné“. Redakce následně pohoršeně konstatuje: „Vondráček je mimo, navržená migrační reforma nepočítá s povinnými kvótami, ale s povinnou solidaritou, protože na řešení migrace se musí podílet celá EU.“ Sám ministr Rakušan k tomu však říká: „Vyjednali jsme férové společné řešení, o které jsme usilovali a které jsme aktivně prosazovali. Žádné kvóty, ale solidární finanční pomoc nejvíce zatíženým členským zemím.“ (citováno podle MV ČR). Odhlédneme-li od záměrné verbální nadsázky, jak se po obsahové stránce liší termín „výpalné“ od termínu „solidární finanční pomoc“, natož pak povinná? Nebo snad podle Respektu je ministr Rakušan také „mimo“?
Paradoxní je, že v článku na straně 9 je přímo uvedeno: „… odpůrci kvót – třeba Češi – budou muset například Řekům poslat stovky milionů korun na cizince v jejich táborech, zaplatí to skutečně?“ a z kontextu vyplývá, že ono zaplacení je považováno za správné a žádoucí. Je tedy autorka článku rovněž „mimo“?
Je ilustrativní, že Respekt mohl Vondráčkovo vyjádření oprávněně napadnout za (patrně záměrné) vynechání důležité skutečnosti, že ona solidarita nemusí být pouze finanční, nýbrž může být i ve formě materiální či personální pomoci k zajištění vnější hranice, ale neudělal to. Proč asi? Patrně by to bylo vnímáno jako příliš „migračně nevstřícné“ a tedy ideově nevhodné.
strana 6: Anketa
Obvykle jsou ankety v médiích používány, aby umožnily zaznít názorům pocházejícím z prostředí mimo názorovou bublinu redakce a zejména aby pokryly různé pozice z názorového spektra. Tématem aktuální ankety je „manželství pro všechny“ (Oproti Respektu zde dáno do uvozovek, neboť se jedná o marketingově zavádějící termín, reálně je míněno manželství stejnopohlavních párů. – pozn. J.Z.). V anketě jsou čtyři respondenti a to: aktivista za práva queer osob, manažer vzdělávání Pride Business Forum, vedoucí vzdělávání Prague Pride, redaktor Deníku N. Z toho vyplývá, že to s onou růzností názorů v případě časopisu Respekt nebude tak žhavé. Přirozeně by bylo zcela legitimní, že Respekt podporuje stejnopohlavní manželství a tento názor bude prezentovat ve svých článcích. Ale proč dělat primitivní šarádu s anketou, v níž „náhodou“ je na danou otázku mezi jednotlivými zástupci společnosti prakticky stoprocentní shoda a liší se pouze v míře radikální rétoriky?
Ilustrativním příkladem je první z respondentů, Kryštof Stupka (v minulých komunálních volbách kandidát koalice STAN a Zelených v Praze 6), jenž se pokouší prezentovat jako (samozvaný) „vyslanec mladých lidí“ a jako influencer, avšak oproti civilně působícím (a řádově úspěšnějším) youtuberům, jako je Kovy, sází převážně na ublížené kňourání a narcistické pózy a pokusy o rozdmýchávání kulturních válek žalobami a stížnostmi (pár příkladů zde, zde, zde a zde). Nezklamal ani v této anketě a mezi řádky obvinil odpůrce ze sebevražd mladých queer lidí (Je typické, že termín „homosexuální“ je již vnímán jako nedostatečně pokrokový a je nahrazován termínem „queer“, jenž v praxi znamená „homosexuální, ale zároveň svou homosexualitu viditelně demonstrující“ a zároveň se pokouší nacpat do jedné škatulky homosexuály a transsexuály. – pozn. J.Z.). Zároveň se slovníkem typickým pro zastánce „tolerance a inkluzivity“ označil názory Marka Bendy a Jany Jochové za „úzkoprsý homofobní fanatismus“. Je zajímavé, že i když Stupkovy názory jsou v míře vyhraněnosti na podobné úrovni jako v případě obou jmenovaných a liší se pouze pomyslným „znaménkem“ na názorové ose, tak stejné vyjádření z opačných pozic, například ve smyslu „Stupka je pokrytecký heterofobní extrémista.“, by v časopisu Respekt zaznít nemohlo (leda tak jako námět k pohoršenému odsouzení) a samotnému „aktivistovi“ by patrně způsobilo záchvat úzkosti a neodolatelné nutkání podat žalobu za „projev nenávisti“.
Ostatní Respektem vybraní respondenti se přirozeně snažili nezůstat pozadu, takže následovalo paušální nálepkování (které umožňuje vyhnout se nepohodlné nutnosti argumentovat) odpůrců stejnopohlavního manželství coby „ultrapravicových spolků a katolických aktivistů“ a jejich přirovnání ke stoupencům rasové segregace. Zde je pikantní, že rasová segregace je oblíbené progresivní téma, s nímž souzní i časopis Respekt, avšak je zásadně prezentována pod termíny jako „antirasismus“, „rasová spravedlnost“, „bezpečné prostory“ atd. (blíže viz tento článek).
strana 8: Český karambol s 21. stoletím (Marek Švehla)
Jedná se o „všeobecně revizní“ článek adresovaný vládě ve smyslu „Musíte se snažit, pane správče.“ a základní ideové body jsou v něm prezentovány jen letmo, což je oblíbený propagandistický tah, jak mnohdy i minoritní názory postavit do pohodlné pozice: „každý ví“, „většina souhlasí“, „je to obecně platný princip“, „je zbytečné o tom diskutovat“ atd. V tomto duchu autor konstatuje, že migrace nepředstavuje problém, je ekonomicky potřebná a řešením případných problémů je migranty rozdělit (tj. mezi řádky opět vykukují oblíbené kvóty). O stejnopohlavním manželství a Istanbulské smlouvě se dozvídáme, že „… připomínají, jak iracionálně je český diskurz vzdálený tomu západnímu.“, tj. jejich schválení či neschválení tedy podle Respektu není vnímáno jako svobodná volba mezi rovnocennými možnostmi, nýbrž jako jakýsi „test vyspělosti“, jehož oponenti jsou „iracionální“ a tedy není nutno na ně „plýtvat“ argumenty. Zásadní jsou také podpora městské cyklistiky a změna klimatu.
strana 10: Přílišná úcta k atomu (Martin Uhlíř)
Jedná se o krátkou glosu zmiňující spuštění nového (již druhého) malého jaderného reaktoru fungujícího pro výzkumné účely v Praze-Troji. Autor připouští, že reaktor je bezpečný, neprodukuje žádnou významnou radioaktivitu a lze do něj vstoupit i bez speciálních pomůcek, ale přesto se neubrání nutkání přihřát si pomyslnou polívčičku na téma „Jaderná energie je nebezpečná a měli bychom si na ni dávat pozor.“ Činí tak ve formě ostentativního podivování se, jak je možné, že „… při spuštění VR-2 nemuseli vědci čelit žádným nepříjemným otázkám médií…“ a že jeho spuštění neprovázela žádná diskuse. Jakou diskusi by autor preferoval je zřejmé z následující věty: „Lze si stěží představit, že by se k takovému projektu nevyjadřovala veřejnost třeba v sousedním Německu nebo Rakousku.“ Autor však „zapomíná“ zmínit, že postoj rakouské a německé veřejnosti k jaderné energii je produktem vlivových akcí SSSR během Studené války (podpora tzv. „mírového hnutí“) a následného lobbyingu ze strany Ruska a i v současnosti je iracionální a vyhraněně negativní. Rovněž autorovi „nestojí za zmínku“ odpojování jaderných elektráren v Německu i za cenu zvýšení emisí v deklarovaném boji s klimatem, jakož i dlouholeté budování plynovodů do Ruska a až do loňského roku přehlížení jeho agresivní politiky. Pokud by výše uvedené bylo příliš subtilní, tak autor v závěru pro jistotu otevřeně konstatuje, že „jaderná cesta je drahá a budování reaktorů provázejí v západních zemích nekonečné průtahy“, aniž by se obtěžoval zmínit, jaké si představuje alternativy, a to zejména pro dobu, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr.
strana 12: na pozvání: Vidět dál, rozumět rizikům (Ivan Gabal)
Opět oblíbená póza ve smyslu „dáváme prostor širokému spektru názorů“, přičemž ony názory jsou opět pečlivě vybrané, aby zapadly do pečlivě pěstované „komory ozvěn“. V tomto případě pozvaný sociolog opět autoritativně a stručně (tj. bez argumentů) deklaruje: „V energetice jsme zaostali z důvodů protežování uhlí. Do budoucna vsázíme na cenově málo reálné představy investic do jaderných bloků, aniž bychom dostatečně kultivovali zapojení úspor a obnovitelných zdrojů.“ Tedy stručně shrnuto: „Soláry a větrníky jsou OK, všechno ostatní je fuj.“ Při tomto ideologicky vypjatě černo-bílém pohledu nezazní, k jakému výsledku z hlediska emisí tento pisatelem postulovaný přístup vedl v Německu, natož pak limity OZE coby stálých zdrojů energie. A už vůbec mu nestojí za zmínku, jakým způsobem tento postup přispěl před únorem 2022 k posilování pozice Ruska a k podpoře jeho agresivních cílů.
strana 14 – 20: Za láhev rumu do vězení, za znásilnění podmínku? (Andrea Procházková)
Tématem hlavního článku čísla je výše trestů, konkrétně teze, že by neměly být udělovány příliš vysoké tresty za malé, byť opakované trestné činy, což je relevantní postřeh. V druhé části autorka varuje před případy, kdy jsou za znásilnění udělovány tresty příliš nízké, avšak obratem toto téma využívá k propagaci Istanbulské úmluvy: „… tento typ násilí se na české politické scéně dlouhé roky bagatelizoval (stačí připomenout stále aktuální vytrvalý odpor politiků ke schválení Istanbulské úmluvy týkající se prevence násilí především na ženách).“ Tedy autorka se v osvědčené manipulační taktice pokouší „mezi řádky“ naznačovat, že odpůrci Istanbulské úmluvy odmítají přísné tresty za znásilnění a dokonce tento zločin údajně zlehčují. Rovněž vymezení se vůči „politikům“ je průhledným pokusem vzbudit dojem, že společnost Istanbulskou úmluvu většinově podporuje. Rovněž autorka pomíjí riziko, že při masivním rozšíření genderově definovaných trestných činů požadovaným Istanbulskou úmluvou a dojde nevyhnutelně ke směšování znásilnění s činy spadajícími v současnosti do kategorie obtěžování či přestupků, což povede právě oné bagatelizaci znásilnění, před nímž sama autorka varuje.
strana 24: Fašistka nebo demokratka? Jak v Itálii vládne Giorgia Meloni (Barbora Chaloupková)
Autorka sice uznává, že italská premiérka podporuje Ukrajinu, ale to v rámci článku evidentně není podstatné. Naopak za zásadní pro své kritické hodnocení považuje skutečnost, že Meloniová nepodporuje stejnopohlavní sňatky, což se autorka snaží dávat do souvislosti demografickou krizí v Itálii, aniž by však vysvětlila, jakým způsobem stejnopohlavní sňatky zvednou porodnost. Dalším zdůrazněným „hříchem“ ze strany autorky je: „Přes Itálii vede silný migrační kanál ze Středomoří a kabinet Meloni se snaží o co nejtvrdší postup a omezuje například pohyb lodí neziskových organizací, které se pokoušejí lidem na moři pomoci.“ Autorka se tím pokouší o vcelku průhlednou manipulaci, kdy migranty záměrně označuje jako „lidi na moři“, aniž by zmínila, že tito lidé se tam neocitli nějakou nešťastnou náhodou, nýbrž že za to zaplatili nemalé sumy. Rovněž manipulativně vynechává skutečnost, že ony „pomáhající neziskové organizace“ byly opakovaně a prokazatelně usvědčeny ze spolupráce s organizovaným zločinem - převaděčskou mafií, od níž na základě vzájemné dohody na moři přebíraly její klienty a jako „zachráněné“ je vozily (a stále vozí) do Itálie i dalších evropských zemí. Vezmeme-li však v úvahu, že marketingová tvář těchto „pomáhajících neziskových organizací“, Carola Rackette, aktuálně oznámila kandidaturu ve volbách do Evropského parlamentu za (post-)komunistickou progresivní stranu Die Linke, je tato sympatie Respektu již lépe pochopitelná.
strana 44 – 49: rozhovor s předsedkyní německé SPD
Rozhovor s ideově spřízněnou političkou z „pokrokového“ Německa je příležitostí pro vyzvednutí dalších standardizovaných témat. V souvislosti s migrací se opět objeví oblíbené „míchání jablek s hruškami“ v úvaze o přínosech migrace ve formě tureckého či italského jídla. Nevysloveno však zůstává, že migranti z Itálie (s nimiž navíc nikdo nemá problém) se poněkud hodně odlišují od migrantů z Turecka a ještě více od ještě početnějších migrantů ze zemí jako Pákistán, Somálsko atd. Jde o typický argumentační faul maximální relativizací, který se snaží vzbuzovat dojem, že všechny kultury si jsou rovné a až na kosmetické rozdíly i v podstatě stejné, což je empiricky prokazatelný nesmysl, jak ukáže i letmý pohled na úroveň občanských práv (včetně práv žen, sexuálních menšin atd.) v zemích jako je Pákistán, Afghánistán nebo i Saúdská Arábie.
Migrační otázka je pro německou levici evidentně „posvátná kráva“, kterou nelze kritizovat. Proto paní předsedkyně prokazatelný přechod tradičně levicových dělnických voličů k jiným stranám raději vysvětluje „přílišným příklonem k neoliberalismu“ na straně SPD. Jakkoli v německém případě lze zmínit reformy Hartz, které přispěly ekonomickému rozvoji Německa, výraznější pokles SPD začal až později. A hlavně je tento příklad ještě bizarnější v českém případě, neboť ČSSD se zcela jistě nezhroutila kvůli neoliberalismu, nýbrž byla pod tlakem ANO, od něhož se pokoušela odlišit tím, že dala prostor svému menšinovému progresivnímu křídlu.
Závěr
Tradiční citát na první stránce časopisu hrdě hlásá: „Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.“ Jak ukazuje výše uvedený přehled, v praxi jde o médium levicově-liberální, které selektivním výběrem faktů se pokouší propagovat ideologicky zabarvený pohled na svět. Ve srovnání s názorově spřízněným deníkem A2larm je více podobností než rozdílů, které spočívají spíše ve formě než v obsahu, tj. A2larm se více ohání revoluční rétorikou a radikálními pózami, zatímco Respekt, třebaže nepostrádá zápal, volí více „diplomatický“ slovník a více spoléhá na „naznačování mezi řádky“. Zůstává přirozeně na posouzení každého čtenáře, který z těchto postojů mu přijde vhodnější. Reminiscence na budování lepšího světa „karlínskými kluky“ ve verzi pro 21. století je však stále živá.
