Článek
Úvod
Jak vyplývá z mých předchozích článků (zde a zde), mám značnou nechuť k účelovému zkreslování historie, a to nikoli pouze v kontextu války na Ukrajině. Proto mě odvolávání se na Hitlera v úvodníku časopisu RESPEKT nemohlo nezaujmout a dokonce mě inspirovalo k dopisu redakci:
Dopis
Dobrý den,
jako pravidelný čtenář Vašeho časopisu jsem si nemohl nevšimnout výrazného úvodníku v čísle 14/2023 s titulkem „Senátorka Zwyrtek Hamplová v Hitlerových stopách“. Týká se výroku, v němž senátorka doporučovala zavedení segregovaných tříd pro romské děti. Jde o nápad ohavný a mimořádně hloupý, jak z hlediska morálního, tak praktického. Není tedy divu, že se dočkal halasného mediálního odsouzení, k němuž se přidal i časopis Respekt. Toto odsouzení je přirozeně správné, byť se nabízí otázka, do jaké míry je v dané situaci přiměřené a užitečné tuto po pozornosti bažící, ale v zásadě obskurní postavu českého politického spektra přirovnávat k Hitlerovi.
Rozhodnutí použít takto radikální a vyhraněnou rétoriku přirozeně je Vaší výsadou, avšak v této souvislosti je vhodné si odpovědět ještě jednu důležitější otázku:
Pokud by senátorka svůj (obsahově totožný) výrok podala s rozvinutějším zdůvodněním, jako je například: „Romové historicky čelili diskriminaci a rasistickému pronásledování nejen ze strany radikálního jádra bílých supremacistů z řad etnických Čechů, ale i ze strany běžných příslušníků většinového obyvatelstva, což i v současnosti je hlavní příčinou jejich horšího ekonomického a společenského uplatnění, jakož i případného zapojení do kriminality či jiných negativních jevů. Tento útlak ze strany české majority pokračuje i v současnosti, byť třeba ve skryté formě mikroagresí, kulturních apropriací a neochoty zapojit se do antirasistických aktivit, a v důsledku toho je romská komunita trvale marginalizována a znevýhodněná a v přetrvávajícím ohrožení nemůže rozvinout svůj potenciál. Proto je povinností české vlády zajistit příslušníkům romské komunity bezpečný prostor, kde se budou moci vzdělávat bez strachu z pronásledování a bez traumatizujícího kontaktu s otevřeně či skrytě rasistickými příslušníky většinového etnika, kteří vzhledem k absenci žité zkušenosti nemohou projevit dostatečný respekt k jedinečnosti a výlučnosti romské kultury a ke specifickým potřebám těchto zranitelných žáků.“, dočkal by se její výrok v úvodníku časopisu Respekt stejného odsouzení a přirovnání k Hitlerovi?
Pokud nikoli, tak proč ne?
A pokud ano, tak proč v časopise Respekt nejsou stejným způsobem pranýřovány i totožné výroky a požadavky ze strany „progresivních“ institucí například ve Spojených státech?
Časopis Respekt o tamním politickém i společenském dění průběžně informuje a téma rasismu považuje zjevně za důležité, jak ukazuje i výše zmíněná potřeba věnovat celý úvodník marginálnímu „výkřiku“ marginální političky.
Obecně platí, že rasová segregace vede ke štěpení společnosti, snižuje společenskou soudržnost a důvěru a naopak zvyšuje napětí a riziko nestability či konfliktů. Historicky vždy existoval a stále existuje druh politiků, kteří (a které) si ve společnosti přejí co nejvíce nestability, nedůvěry a konfliktů. Někteří, kam patří i senátorka Zwyrtek Hamplová, tak činí z důvodů byznysových, neboť si tak „levně“ hodlají pěstovat své stádečko radikálních voličů, kteří je za trochu té radikální rétoriky budou opakovaně volit do teplého místečka v parlamentu. Jiní tak činí z důvodů „revolučních“, podle hesel jako „čím hůře tím lépe“, „svrhávání kapitalismu světí prostředky“, „když se bojuje s klimatem, tak létají třísky“ atd., což není méně zavrženíhodné.
Bezesporu je tedy správné odsuzovat segregacionistické a rasistické výroky senátorky Zwyrtek Hamplové. Nebylo by však více hodno časopisu, jenž se „profiluje jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování“ (citováno podle úvodní stránky časopisu) se namísto obskurní političky zaměřit na otázku podpory totožných požadavků ze strany „progresivních těžkých vah“, jako jsou například dámy Ocasio-Cortezová, Tlaibová a Omarová, či „probuzených“ mainstreamových institucí jako například New York Times nebo univerzity Břečťanové ligy?
S pozdravem
Jaroslav Zamazal
Tři poznámky na závěr
1.
Ve snaze o nekonfliktní vyznění dopisu jsem nezmínil, že „reductio ad Hitlerum“ bývá příznakem toho, že uživatel této taktiky se snaží zakrýt skutečnost, že nemá nebo není ochoten najít reálné argumenty pro svůj názor, který zároveň hodlá vehementně prezentovat. Dokonce i v Respektu respektovaný web Manipulátoři.cz k tomu kriticky uvádí: „Vesměs se jedná o zoufalé pokusy o nastolení finálního argumentu, svědčící ale především o tom, že ten kdo jej vyslovuje, nedisponuje argumentem skutečným.“ Za těchto okolností je s podivem, že tento argumentační faul se vyskytl v médiu prezentujícím se tak jako časopis Respekt, a to dokonce v textu psaném jeho šéfredaktorem.
2.
Autor se v úvodníku děsí nad myšlenkou, že přijetí na univerzitu bude podřízeno rasovým kvótám a na příkladu nacistického Německa ilustruje, že počet židovských studentů byl nejdříve omezen tak, aby odpovídal jejich poměrnému zastoupení ve společnosti, což následně vedlo k úplnému zákazu studia a následně k hrůzám „konečného řešení“. Tato obava je relevantní a je namístě vůči takovým tendencím zachovávat ostražitost.
V této souvislosti je však zvláštní, že autor pomíjí skutečnost, že sledování rasových kategorií zaměstnanců ve snaze, aby podíl těch „nevhodných“ nestoupal a zejména aby nepřekračoval jejich podíl v demografickém složení společnosti, je typickým rysem „pokrokových“ institucí (viz například prezentace New York Times nebo University of Toronto – další případně snadno vyhledatelné v Google kombinací názvu příslušné instituce a slov „diversity“ a „equity“). Dalším příkladem je aktuální kritika na „pokrokové“ frontě vůči tzv. „blind auditions“, kdy zájemce o práci v orchestru je přijat na základě svého anonymního vystoupení za zástěnou, díky níž přijímací komise nezná jeho/její vzhled, pohlaví atd. Právě tato nemožnost přizpůsobit rozhodnutí komise rasové příslušnosti uchazeče je ze strany „antirasistů“ považována za problematickou (například zde a zde).
Rovněž je pikantní, že ona zmiňovaná praxe rasových kvót na univerzitách je v „pokrokových“ institucích, jako je například Harvard, dlouhodobě běžnou praxí a že v pozici „nevhodných“ studentů, jejichž „nadměrné“ počty se univerzity snaží redukovat, jsou kromě Asiatů právě i židé. Jak je to v „progresivních“ kruzích a médiích běžné, tak tato praxe není označena pravým jménem, nýbrž je maskována termínem „diverzita“. „Nevhodní“ uchazeči pak oficiálně nejsou u přijímacích zkoušek penalizováni (tj. musí pro přijetí získat více bodů než ostatní) nikoli kvůli rasové či etnické příslušnosti, nýbrž kvůli „nevhodným osobnostním předpokladům“. Zajímavé však je, že přijímací řízení a tedy i posouzení „osobnostních předpokladů“ se děje bez osobní přítomnosti uchazeče, tedy automaticky, právě na základě jejich rasové či etnické příslušnosti. (blíže například zde).
Ačkoli je tedy redakce Respektu ve svém úvodníku údajně zděšena z rasové segregace a v řadě článků se tématu diskriminace hojně věnuje, výše uvedené skutečnosti ji nechávají překvapivě chladnou a v obsahu časopisu se nevyskytují.
3.
Jak to v podobných případech jednostranných názorů bývá, redakce byla požádána o vyjádření, ale rozhodla se této možnosti nevyužít a výše citovaný dopis zůstal bez reakce.
