Článek
Už je to téměř tři sta let, co i na našem území jsme zažili „speciální vojenskou operaci“. Spustil ji pruský král Fridrich II. v prosinci 1740 a její start proběhl přímo ukázkově. Bylo dosaženo momentu překvapení, pruská armáda byla v perfektním stavu, zatímco rakouská byla oslabená a podfinancovaná, nejvíce ohrožené území nebylo vůbec připraveno k obraně a rakouská vojenská přítomnost byla zcela minimální. Dokonce vyšla i sázka na místní zrádce, kteří v hlavním městě cílového Slezska provedli převrat ve prospěch Pruska, což bylo, podobně jako tomu mělo být i v roce 2022, zdůvodněno snahou o „zachování míru“.
Cesta na bojiště
Rakouská protiofenzíva na počátku jara 1741 byla vedena s nedostatečnými silami (trpícími mimo jiné opožděnými dodávkami výzbroje) a její provedení bylo příliš pomalé. Velitel rakouské armády Wilhelm Reinhard hrabě Neipperg se namísto snahy po částech zničit pruskou armádu rozptýlenou za účelem přezimování po celém Horním Slezsku rozhodl pouze postupovat k pevnostem v Nise a Břehu, i když obě pevnosti byly dosud pouze blokovány a v blízké době nehrozilo jejich dobytí. Fridrich II. tak měl možnost své jednotky včas soustředit, rakouská momentální převaha byla ztracena a poměr sil se obrátil.
Ke klíčové události došlo ráno 10. dubna 1741, kdy se pruský předvoj střetl s lehkými jednotkami a po krátké šarvátce je zahnal na útěk. Zatímco Fridrich II. z výpovědí zajatců získal představu o pozici protivníka, na jejímž základě se rozhodl svést ještě téhož dne bitvu, Neipperg nebyl o tomto incidentu informován, a tak se rakouská armáda tábořící u vesnice Mollwitz (Malujowice) ocitla v nebezpečí, že bude neočekávaně napadena, což by přirozeně minimalizovalo její šance na vítězství.
Poměr sil
Tato hrozba se nenaplnila, jelikož posádka v Břehu zpozorovala nepřátelské přesuny a její velitel vyslal posla s varováním. Neipperg je obdržel přibližně v 11 hodin a rakouské vojsko se neprodleně začalo připravovat k boji. Mezitím Fridrich II. nedocenil výhodu, kterou mu nabízel moment překvapení, a dal přednost pečlivému rozestavení jednotek do bitevní linie, což zdrželo jejich postup. Přesto situace vypadala pro pruskou armádu nadějně, neboť ji tvořilo 16 800 pěšáků, 4 500 jezdců a 300 dělostřelců, kteří byli rozděleni do 31 praporů pěchoty, 33 eskadron jízdy, a k dispozici měla 16 těžkých děl a 37 lehkých, která byla přidělena jednotlivým praporům k přímé palebné podpoře. Neipperg proti ní mohl postavit pouze 16 praporů pěchoty a 13 jízdních pluků s 19 děly. Jejich sílu lze odhadnout na základě pozdějších údajů o početním stavu a o ztrátách utrpěných v bitvě na 8 600 pěšáků, 6 800 jezdců a 300 dělostřelců.
Obě armády zdánlivě zaujaly stejnou sestavu s pěchotou ve středu a jezdectvem na křídlech, které ovšem bylo v pruském případě posíleno jedním granátnickým praporem na levém křídle a dvěma na pravém. Krátce po poledni Prusové obnovili postup, zatímco rakouská linie ještě nebyla plně zformována. Asi 300 husarů se pokoušelo před ní vytvořit clonu, ale jen do té doby, než se dostali na dostřel děl, která se přesunovala několik set kroků před pruskou linií. Stačila jediná salva, jež zabila asi 5 mužů a 45 koní, aby se stáhli.
Nečekaný úder
Vlastní bitva začala palbou pruského dělostřelectva na rakouské levé křídlo, kde se nacházelo šest pluků jezdectva. Po relativně krátkém ostřelování se tyto jednotky, navzdory výslovnému rozkazu vrchního velitele, pohnuly vpřed a zahájily útok.
Při hledání příčin tohoto kroku, jenž zásadně ovlivnil průběh bitvy, lze nalézt celou řadu možných vysvětlení. Útok mohl být důsledkem nervozity z trvající pruské palby a pozvolna rostoucích ztrát, nadměrně bojovnosti a nedisciplinovanosti, obavy, že pěchota nebude schopna provést plánovaný společný útok, nebo snahy využít domnělý příznivý okamžik. Pravděpodobně se jednalo o kombinaci několika z výše uvedených faktorů, ovšem přesné vysvětlení chybí, jelikož velitel rakouského levého křídla v bitvě padl.
V části odborné literatury se objevuje teze, že se jednalo o preventivní úder, jenž zachránil zbytek dosud nezformovaného vojska, které bylo bezprostředně ohroženo pruským útokem, před rychlou porážkou. Nicméně tento názor zpochybňuje skutečnost, že v době, kdy rakouské jezdectvo vyrazilo, již Neippergovi zbývalo rozvinout pouze jednotky na pravém křídle, kde se však postup protivníka zpomalil kvůli obtížnému terénu, a tudíž nepředstavoval akutní hrozbu. Kromě toho si velitel rakouského jezdectva, navzdory běžným taktickým postupům a své početní převaze, neponechal žádné z dostupných jednotek v záloze, což naznačuje, že se z jeho strany nejednalo o promyšlenou akci.
Útok 36 eskadron, tj. přibližně 4 000 jezdců, částečně obchvátil výrazně slabší jízdu na pruském pravém křídle a zahnal ji na útěk. Pouze dva granátnické prapory se zde díky rychlé palbě z pušek a přidělených lehkých děl ubránily. Druhý sled pruské jízdy, tvořený pouhými čtyřmi eskadronami, se pokusil se o protiútok, ale byl odražen a sám Fridrich II. byl stržen prchajícími. Rakouská jízda se však místo opětovného soustředění a dalšího masivního útoku rozptýlila a počínala si značně nekoordinovaně. Část jejích eskadron objela zezadu pruskou linii a objevila se na pravém křídle, část se stáhla zpět do výchozích pozic, další zaútočila na dělostřelectvo v čele nepřátelské sestavy a zbytek pronikl do linie pruské pěchoty. Její druhý sled na to reagoval prudkou a neřízenou palbou, která kromě dotírajících rakouských jezdců zasahovala i pruské pěšáky v praporech prvního sledu a dočasně tak narušila jejich soudržnost.
Bod obratu
V tuto chvíli se pruská situace zdála být kritickou, neboť pěchota sousedící s napadeným pravým křídlem byla ohrožována z boku i zezadu. Naštěstí pro Prusy nedošlo současně k útoku rakouské pěchoty a rozhodující okamžik pominul. Útok jezdectva překročil svůj kulminační bod a jeho síla se rozplývala v nastalém zmatku. Jednotky se nedokázaly znovu shromáždit a byly fakticky vyřazeny z dalšího boje. Za těchto okolností mohla dokonce část pruské jízdy, celkem asi 600 mužů, podpořit útok pěchoty proti rakouským plukům v levém středu sestavy. Přibližně poloviční počet Rakušanů, které Neipperg narychlo odvolal z pravého křídla, však pruský pokus o obchvat zmařil razantním protiútokem a definitivně zahnal nepřátelskou jízdu na útěk. Jeden z důstojníků na rakouské straně o této fázi bitvy později napsal: „Mohu říci, že toto byla jedna z nejhezčích věcí, jakou jsem ve svém životě viděl, a kdo sledoval tuto akci, nemůže se odvážit špatně mluvit o našem jezdectvu, které je jistě tak statečné, jak jen je možné.“
Rozhodující postup
Schwerin netušil, že tento nový úspěch rakouského jezdectva byl, navzdory jeho početnosti, pouze výsledkem narychlo provedené improvizace, a proto se domníval, že bitva je ztracena, a přesvědčil Fridricha II., aby opustil bojiště. Král, který již rovněž nevěřil ve vítězství, tak učinil krátce po čtvrté hodině.
Tato skepse byl předčasná, neboť na rakouském pravém křídle útok jezdectva ztroskotal díky nepříznivému terénu a nedostatečné součinnosti s pěchotou. Pruský protiútok byl sice odražen, ale po další neúspěšné zteči si zde jezdectvo počínalo již zcela pasivně. Velitel zodpovědný za tuto část bojiště se marně snažil přimět své vojáky k akci. Jedna z rakouských zpráv dokonce popisovala jeho počínání následovně: „…hnal svého koně až na 20 kroků od nepřítele, domlouval, hrozil, ale bez jakéhokoli úspěchu, což ho tak rozlítilo, že dvěma vojákům, kteří ujížděli pryč, rozsekl hlavu a několik dalších svým kordem srazil z koně.“
Ještě hůře se pro Rakousko vyvíjel boj ve středu bitevního pole. Zde se císařská pěchota po odjezdu Fridricha II. polovičatě pokusila o útok, ale byla odražena a vzápětí musela čelit obnovenému postupu početnějších Prusů. Její velitel se pokoušel zacelit mezery v linii nasazením druhého sledu, avšak kvůli neustálé pruské palbě a nezkušenosti rakouských vojáků se ve středu sestavy nedařilo obnovit pořádek. Formace se trhala, jednotky se ukrývaly jedna za druhou a vytvářely velké mezery, které přímo vyzývaly protivníka k průlomu. Současně začala delší pruská linie na křídlech přesahovat rakouskou a obráncům bez podpory jezdectva hrozilo akutní nebezpečí obchvatu. Za těchto okolností nezbyla Neippergovi jiná možnost než vydat rozkaz k ústupu.
Situace po bitvě
Navzdory pečlivé přípravě a kvalitativní i kvantitativní převaze v pěchotě a dělostřelectvu nepředstavovala bitva u Molvic pro pruskou armádu ani zdaleka jednoduchou zkoušku, o jejímž příznivém výsledku by bylo rozhodnuto téměř ještě před prvními výstřely. Opak byl pravdou. O tom svědčí dopis, který napsal 11. dubna 1741 důstojník u pěšího pluku Markgraf Carl: „…a my máme převeliký důvod děkovat Bohu za ono neočekávané vítězství, které nám propůjčil, neboť kdybychom byli prohráli, nebyl by z nás zůstal naživu ani jeden, jelikož jsme neměli žádnou ústupovou cestu, a koho by nezahubil nepřítel, toho by ubily ty venkovské kanálie.“ Rovněž je toto hodnocení zajímavé jako důkaz, že zdaleka ne všichni Slezané vítali Prusy jako osvoboditele od netolerantní a neefektivní habsburské vlády. Podobně negativní postoj vůči vojákům Fridricha II. byl typický zejména pro katolické obyvatelstvo Horního Slezska, avšak bylo možné jej očekávat i u evangelíků. Jiná pruská relace o bitvě u Molvic, jež byla napsána 19. dubna 1741 během blokády Břehu, v této souvislosti uvádí: „Neboť ti, co by byli unikli rakouské armádě, byli by bývali ubiti katolickými rolníky, dokonce i samotní evangelíci by se určitě byli přidali, aby nepřišli o všechno.“ Lze se ovšem domnívat, že na tomto postoji některých slezských protestantů vůči jejich souvěrcům z invazní armády měla svůj podíl nejen obava z případných sankcí za kolaboraci s nepřítelem, ale i hmotná zátěž způsobená přítomností vojenských jednotek.
Bezprostředně po bitvě byla rakouská armáda pronásledována jen velmi slabě. Ustoupila do vzdálenosti 16 kilometrů, kde zůstala i celý další den. Poté se přesunula k Nise, avšak důvodem tohoto manévru byly spíše zásobovací obtíže než tlak protivníka. Tento vývoj dosvědčuje, že bitva u Molvic z vojenského hlediska rozhodně nebyla drtivým pruským vítězstvím. Dokazují to i utrpěné ztráty, které činily na rakouské straně 4 551 mrtvých, raněných a zajatých vojáků, včetně 214 důstojníků, zatímco Prusové přišli o 4 849 mužů, mezi nimi 190 důstojníků. Území, z něhož se Prusové stáhli na počátku Neippergovy ofenzívy se jim dařilo získávat zpět jen obtížně a po malých krocích. Rakušané si též v následujících měsících udržovali pevnou pozici v Horním Slezsku a dokonce se jim, navzdory početní inferioritě, dařilo dostávat soupeře pod tlak prostřednictvím tzv. malé války.
Přízrak minulosti a vize budoucnosti
Průběh ani bezprostřední výsledek bitvy u Molvic tedy rozhodně nebyl jednoznačný a zdaleka neodpovídal pozdější reputaci pruské armády i samotného Fridricha II. Co se však nepodařilo na bitevním poli, se povedlo v politické rovině. Francie a další státy promptně porušily své dřívější garance teritoriální integrity habsburské říše (tzv. Pragmatickou sankci) a válka o rakouské dědictví se rozjela na více frontách. Ještě v roce 1741 synchronizovaně následovala francouzsko-bavorská a saská invaze do Čech, jež vyvrcholila obsazením Prahy v listopadu 1741 a provoláním bavorského kurfiřta Karla Albrechta českým králem. A tímto způsobem se také z konfliktu „tam někde daleko ve Slezsku, který nikoho nezajímá“ stal existenciální konflikt všech zemí Koruny české a přeneseně i pro budoucnost jejich obyvatelstva, neboť výsledkem invaze mělo být jejich rozdělení mezi jednotlivé německé státy (Slezsko pro Prusko, Čechy pro Bavorsko, Morava pro Sasko).
Teprve v této situaci Marie Terezie byla nucena uzavřít příměří s Pruskem, kterým Fridrich II. obdržel cca polovinu Slezska (příměří v Klein-Schnellendorfu z 9. října 1741). Nikoho kromě „hrdých chcimírů“ patrně nepřekvapí, že toto příměří již počátkem roku 1742 pruský král porušil a v době, kdy rakouská armáda bojovala v Bavorsku, vpadl do Čech. A po dalším mírovém vyjednávání následovala v červenci 1742 „nová a lepší“ mírová smlouva, kterou Prusko získalo už 90 procent Slezska, plus Kladsko. Brzy se však ukázalo, že habsburská říše na tom i přes utrpěné ztráty nebude tak špatně, jak Fridrich II. doufal. Proto se opět vykašlal na mír a v roce 1744 opět zaútočil. Tentokrát chtěl ke Slezsku přidat ještě kus Čech, přibližně ohraničený tokem Labe. Z toho nakonec sešlo, ale ne díky telefonátům do Berlína či podkuřování lichotkami o „genialitě“, nýbrž kvůli zformování aliance, kterou Fridrich II. vyhodnotil jako již příliš velké sousto, a proto v roce 1745 souhlasil s dalším mírem, který již hodlal dodržovat.
Inu, historie je stále živá…
Výběr zdrojů:
Die KRIEGE Friedrichs des Grossen, hrsg. vom Grossen Generalstabe, Erster Theil, Der Erste Schlesische Krieg 1740 – 1742, Bd. 1, Berlin 1890 -ISBN: 9781016567893
Oesterreichischer Erbfolge-Krieg 1740 – 1748. Nach den Feld-Acten und anderen authentischen Quellen bearbeitet in der kriegsgeschichtlichen Abteilung des K. u. k. Kriegsarchivs, Bd. 1 a 2, Wien 1896 – 1903 - ISBN: 978-3743637221
PELET-NARBONNE, G[erhard Friedrich] von, Geschichte der Brandenburg-Preußischen Reiterei von den Zeiten des Großen Kurfürsten bis zur Gegenwart, Bd. 1, Berlin 1905 - ISBN: 978-1020007026
BEIN, Werner, Schlesien in der habsburgischen Politik, Sigmaringen 1994 - ISBN: 978-3799561440
DORN, Günter, ENGELMANN, Joachim, Die Schlachten Friedrichs des Großen, Hanau 1986 - ISBN: 978-3895550041
DUFFY, Christopher, The Army of Frederick the Great, Vancouver 1974 - ISBN : 978-1883476021
DUFFY, Christopher, The Army of Maria Theresa. The Armed Forces of Imperial Austria, 1740 – 1780, New York 1977 – ISBN: 978-0715373873
DUFFY, Christopher, Friedrich der Grosse. Ein Soldatenleben, Augsburg 1995 - 978-3893505586
JANY, Curt, Geschichte der Preußischen Armee von 15. Jahrhundert bis 1914, Osnabrück 1967 -ISBN: 978-3764814724
CHILDS, John, Armies and warfare in Europe 1648 – 1789, Manchester 1981- ISBN: 978-0719008801
