Článek
Upřímně… poslední dobou mám pocit, že to prostě nedávám.
Jsem na dítě sama a i když ho miluju víc než cokoliv na světě, někdy mě to celé úplně semele.
Každý den vypadá skoro stejně. Ráno vstát, nachystat ho, odvést, běžet do práce, zpátky, nákup, vaření, úkoly, koupání, uspávání. A mezi tím vším se snažím nějak fungovat jako člověk. Jenže upřímně? Už mi dochází síly.
Nejtěžší jsou večery
Když konečně usne, místo úlevy často přijde ticho. Takové to ticho, které není příjemné, ale spíš tíživé.
Sedím a jen koukám. V hlavě mi běží všechno, co jsem nestihla, co jsem mohla udělat jinak, jestli jsem dnes byla dost dobrá máma.
A hlavně ten pocit, že na to všechno jsem sama.
Někdy bych si strašně přála, aby tu byl někdo, kdo to na chvíli převezme. Abych si mohla jen lehnout a nic neřešit. Ale není. A tak jedu dál.
Výčitky, které nekončí
Nejhorší na tom všem jsou asi ty výčitky.
Když jsem unavená, jsem protivná. Když jsem protivná, mám pocit, že selhávám. A pak si to vyčítám ještě víc.
Je to takový kruh, ze kterého se nedá vystoupit.
Dívám se kolem sebe na jiné mámy a říkám si, jak to zvládají. Jestli jsou taky tak vyčerpané, nebo to mají nějak jinak. Protože já mám někdy chuť prostě na chvíli zmizet a jen spát.
Láska je, ale nestačí na všechno
Miluju svoje dítě. O tom vůbec nepochybuju.
Udělala bych pro něj všechno. Jenže začínám si uvědomovat, že samotná láska někdy nestačí na to, aby člověk zvládal úplně všechno bez toho, aby ho to semlelo.
A možná je v pořádku si to přiznat.
Co s tím?
Upřímně… nevím.
Nevím, jestli je řešení někde blízko. Nevím, jestli to bude lepší za týden nebo za rok.
Jen vím, že to takhle někdy cítím. A že bych asi potřebovala slyšet, že v tom nejsem sama.
Závěr:
Být na dítě sama není jen o síle. Je to i o chvílích, kdy tu sílu prostě nemáte. A možná je důležité si dovolit to přiznat – bez pocitu, že tím člověk selhává.
