Článek
Nevím, jestli jsem přehnaně přísná, nebo jen realistická, ale jednu věc mám jasno: svému dvanáctiletému dítěti nekoupím počítač ani herní konzoli. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc si stojím za tím, že to není chyba.
Vím, že dneska je to skoro standard. Děti mají vlastní notebooky, tablety, herní sestavy… a když to nemají, tak jsou „divné“. Přesně tohle už jsem taky slyšela. Jenže já si pořád říkám – opravdu to potřebují?
Nejsem proti technologiím, ale…
Nejsem žádný odpůrce moderní doby. Sama používám telefon, pracuju na počítači a chápu, že technologie k dnešku patří. Ale něco jiného je nástroj a něco jiného je závislost.
A upřímně? Mám strach, že tohle už dávno není o „občasném hraní“.
Vidím děti v okolí. Přijdou ze školy, sednou k počítači a jsou tam do večera. Komunikace minimální, pohyb žádný. Když jim rodiče řeknou, ať jdou ven, následuje hádka. Tohle fakt nechci doma řešit.
„Všichni to mají“ na mě nefunguje
Můj syn už to samozřejmě zkoušel. „Mami, všichni to mají.“
Jenže tohle na mě nikdy neplatilo.
Všichni mají i TikTok, všichni mají mobil v ruce nonstop… a to přece neznamená, že je to správně.
Možná jsem staromódní, ale pořád si myslím, že ve dvanácti letech má dítě dělat jiné věci než sedět u obrazovky několik hodin denně.
Mám strach, že bych ho „ztratila“
Toho se bojím asi nejvíc. Ne že by hrál hry – ale že by se uzavřel do svého světa.
Teď si ještě povídáme. Chodíme ven. Občas se pohádáme, jasně, ale pořád mám pocit, že o sobě víme. Jakmile by měl vlastní počítač v pokoji, bojím se, že se tohle začne pomalu vytrácet.
Možná zbytečně dramatizuju. Fakt nevím. Ale ten pocit tam je.
Okolí mě nechápe
Nejtěžší je asi reakce okolí. Rodina, známí… pořád poslouchám, že ho „omezují“, že ho „vyčleňuju z kolektivu“ a že na to jednou doplatím.
Možná mají pravdu. Možná to jednou otočím a řeknu si, že jsem to měla udělat jinak.
Ale zatím si to nemyslím.
Neříkám nikdy, jen teď ne
Nejde o to, že bych mu chtěla technologie zakázat navždy. Jen si myslím, že na to má ještě čas.
Klidně za pár let. Až bude starší, zodpovědnější, až uvidím, že to zvládne s mírou.
Teď mi to ale prostě nedává smysl.
A možná se pletu…
Upřímně – nevím, jestli dělám správně. Fakt ne.
Jen se snažím rozhodnout podle toho, co cítím jako rodič. Ne podle toho, co dělají ostatní.
Takže zatím zůstávám u svého: počítač ani konzoli nekupuju.
A čas ukáže, jestli jsem udělala dobře… nebo ne.
