Článek
Upřímně… někdy si říkám, jestli tohle, co máme, je ještě normální vztah.
Jsme spolu roky, máme spolu osmiletou holčičku, ale nežijeme spolu. Každý máme svoje bydlení a fungujeme tak nějak napůl.
A to všechno začalo jednou větou.
Řekla jsem to v hádce
Byla to klasická hádka. Nic výjimečného, prostě nervy, únava, výčitky. A já v tu chvíli řekla něco, co jsem asi úplně nemyslela vážně:
„Tak se odstěhuj a najdi si vlastní bydlení.“
Čekala jsem, že to vyšumí. Že se uklidníme a bude to jako vždycky.
Jenže on to vzal vážně.
Opravdu odešel
Urazil se. A místo toho, aby se to nějak urovnalo, si fakt našel vlastní byt.
Najednou byl pryč.
A já jsem zůstala s dítětem sama.
Fungujeme zvláštně
Teď to máme nastavené tak, že já chodím k němu. Třeba na týden, pak jsme zase u mě.
Na první pohled to možná vypadá, že jsme pořád spolu. Ale ve skutečnosti to tak úplně není.
Nemáme společnou domácnost. Nemáme ten každodenní život, který jsme měli dřív.
Nejsem si jistá, co vlastně jsme
Občas si říkám, jestli jsme pořád pár, nebo už jen rodiče, kteří spolu nějak vycházejí.
Chybí mi normální fungování. Takové to „jsme doma spolu“.
Zároveň si ale zvykám na to, že máme každý svůj prostor.
A nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.
Co to dělá s dítětem
Nejvíc mě ale trápí naše dcera.
Pro ni je to asi zmatené. Chvíli jsme tady, chvíli tam. Nemá jedno stabilní místo, kde by bylo všechno pořád stejné.
Snažím se, aby to co nejmíň vnímala. Ale nevím, jestli se mi to daří.
Byla to moje chyba?
Někdy si to vyčítám.
Říkám si, že kdybych tu větu neřekla, možná by se nic z toho nestalo.
Na druhou stranu… možná to v nás bylo už dávno.
Je to ještě vztah?
Upřímně – nevím.
Někdy mi to přijde jednodušší. Méně hádek, víc prostoru.
Jindy mám pocit, že jsme se od sebe jen oddálili a už se to nikdy nevrátí zpátky.
Závěr:
Možná to někomu může fungovat. Možná je to moderní způsob vztahu. Já si ale nejsem jistá, jestli tohle je to, co jsem vlastně chtěla. A hlavně – nevím, kam to celé směřuje.
