Článek
Upřímně, už mě to začíná docela štvát. Ne samotné setkávání s kamarádkami – to mám ráda. Ale to nekonečné plánování kolem toho.
Pokaždé je to úplně stejné.
„Měly bychom se sejít“
Někdo napíše do skupiny, že bychom se zase mohly vidět. Všichni nadšeně reagují. Srdíčka, smajlíky, „ano, určitě!“.
A tím to většinou končí.
Protože když přijde na konkrétní věci, najednou je ticho.
Tak to zase vezmu do ruky
Takže napíšu: „Kdy se vám to hodí?“
Chvíli nic. Pak jedna odpověď, druhá… každá jiná.
Začnu to dávat dohromady, navrhovat termíny, místa, řešit, kdo může a kdo ne.
A ani nevím jak, najednou mám pocit, že organizuju malou firemní akci.
Výsledek? Polovina lidí nedorazí
Nejlepší na tom je, že i když se to konečně domluví, stejně někdo na poslední chvíli odpadne.
„Nestíhám.“
„Něco mi do toho vlezlo.“
„Jsem unavená.“
A já tam sedím a říkám si, jestli mi to za to vlastně stojí.
Proč to vlastně dělám?
Napadlo mě už několikrát, že to prostě přestanu řešit. Že nebudu nic organizovat a uvidím, jestli se někdo jiný chytí.
Ale zároveň vím, jak by to dopadlo.
Neviděly bychom se vůbec.
Nechci být ta „organizátorka“
Já nechci být ta, co všechno zařizuje. Fakt ne.
Chci si to užít stejně jako ostatní.
Ne řešit rezervace, přepisovat termíny a psát každému zvlášť, jestli teda opravdu dorazí.
Možná jsem si na to sama zvykla
Možná je chyba i ve mně. Možná jsem si sama vytvořila roli, ze které se teď těžko vystupuje.
Jenže čím dál víc cítím, že mě to spíš vysává, než těší.
Co s tím?
Upřímně… nevím.
Přestat úplně?
Nechat to být a čekat?
Nebo to zase vzít na sebe a smířit se s tím?
Závěr:
Setkání s kamarádkami má být radost, ne organizační maraton. Jen si nejsem jistá, jestli to ostatní vidí stejně jako já.
