Článek
Doma je všechno v pořádku
Nejlépe si rozumíme v klidu domova. Tam je máma příjemná, starostlivá a pořád stejná jako dřív. Zavolá, když ví, že toho mám hodně, přinese mi jídlo, když jsem nemocný, a zajímá se o maličkosti, které by jiní přehlédli.
Venku je to ale jiný příběh.
Co na srdci, to na jazyku
Máma vždycky říkala věci napřímo. Dřív jsem to bral jako upřímnost a sílu. Dnes mám pocit, že často chybí hranice.
Řekne nahlas přesně to, co si myslí – bez ohledu na to, kdo to slyší a jestli je to vhodné.
A právě to bývá problém.
Situace, které by většina lidí přešla
Stačí běžná návštěva obchodu. Naposledy jsme byli vybírat oblečení a máma bez ostychu okomentovala cizí ženu u zrcadla. Nebyla to rada, spíš poznámka, která druhého člověka zaskočí.
V restauraci je to podobné. Má připomínku skoro ke všemu – od teploty jídla po chování personálu. Nešlo by ani tak o obsah, ale o způsob, jakým to podá.
Já chápu, že když je něco špatně, má se to říct. Jenže u ní mám často pocit, že problém vznikne i tam, kde by ho jiní vůbec neřešili.
Moment, kdy to začalo být nepříjemné
Nedávno jsme seděli v restauraci a u vedlejšího stolu bylo malé dítě. Bylo chvíli hlučnější – nic neobvyklého.
Máma se ale otočila a rodičům bez váhání řekla, že by si měli dítě víc hlídat.
V tu chvíli se otočilo půl podniku. Já měl chuť se propadnout.
Ona to vidí jinak
Nejtěžší je, že máma má pocit, že dělá správnou věc. Tvrdí, že jen říká to, co si ostatní myslí, ale neřeknou to nahlas.
Jenže rozdíl je právě v tom „neřeknou“.
Možná to nebyla náhoda
Když jsem byl mladší, nechápal jsem, proč rodiče šli od sebe. Táta mi jednou naznačil, že podobné situace hrály velkou roli.
Tehdy jsem to bral s rezervou. Dnes tomu rozumím víc.
S věkem se to stupňuje
Mám pocit, že čím je máma starší, tím méně filtruje své myšlenky.
Komentuje cizí lidi, jejich chování, způsob řízení, parkování, hlasité telefonování. Často i v situacích, kdy dotyčný stojí pár metrů od nás a všechno slyší.
Rozpor, který bolí
Na jednu stranu vím, že by pro mě udělala cokoliv. Na druhou stranu mě společné chvíle mimo domov čím dál víc vyčerpávají.
Není to o studu za ni jako za člověka. Je to o tom neustálém napětí, co se zase stane.
Raději ji zvu domů
Postupně jsem si začal vybírat – místo restaurací nebo rušných míst ji raději zvu k sobě domů.
Tam je klid. Žádné konflikty, žádné trapné situace.
Jen my dva.
Když jsem to zkusil říct nahlas
Jednou jsem jí opatrně naznačil, že některé situace jsou mi nepříjemné.
Jen se usmála a řekla, že se nebude přetvařovat kvůli cizím lidem.
Možná má pravdu.
Jenže já pak musím být u toho.
A právě to mě začíná unavovat víc, než bych chtěl.
