Článek
Když jsem do té práce nastupovala, myslela jsem si, že nejtěžší bude smrt.
Představovala jsem si ticho po posledním nádechu, prázdnou postel a ten zvláštní okamžik, kdy si uvědomíte, že někdo právě odešel.
Postupně jsem ale zjistila, že nejtěžší je něco jiného.
Ten kontrast.
V jednu chvíli se smějete tak hlasitě, že se musíte opřít o zeď. A o hodinu později sedíte u postele a držíte něčí ruku, aby nebyl sám.
A mezi tím vám na stole pomalu chladne oběd.
Humor jako obrana
Ten den začal úplně obyčejně.
Paní Ludmila odmítla léky, protože prohlásila, že se dnes cítí mladá a zdravá. Pan Josef byl přesvědčený, že mu někdo v noci ukradl papuče – přestože je měl celou dobu na nohou.
A já jsem běhala mezi pokoji s úsměvem, který se nasazuje skoro automaticky.
„Slečno, dneska vám to sluší,“ mrkl na mě pan Antonín, který flirtuje s každou ženou na oddělení.
„Kdybyste byl o pár desítek let mladší, možná bych vás pozvala na kávu,“ odpověděla jsem.
Zasmál se tak, až se rozkašlal.
Tenhle druh humoru nás drží nad vodou. Smějeme se stáří, nemocem i absurditám dne. Protože když se nesmějete, slyšíte jen ticho chodeb a pípání přístrojů.
Oběd, který nikdy není včas
K obědu byl guláš.
Rozdala jsem talíře, nakrájela maso na menší kousky, pomohla několika lidem s jídlem.
„To maso je tvrdé,“ brblal pan Josef.
„To je hovězí, ne bonbón,“ odpověděla jsem.
Ve chvíli, kdy jsem si konečně sedla, bylo krátce po jedné. Plastová miska, plastová lžíce a pár minut klidu.
První sousto.
„Slečno!“ ozvalo se z chodby.
Samozřejmě.
Věty, které bolí
Paní Ludmila seděla na posteli a plakala.
„Já už tady nechci být,“ šeptala. „Všichni odcházejí.“
Sedla jsem si vedle ní. Můj oběd zůstal na stole.
„Já tu s vámi jsem,“ řekla jsem.
Chytila mě za ruku.
„Vy jste hodná. Jen si na nás moc nezvykejte.“
Ta věta vás zasáhne pokaždé.
Protože víte, že si zvykáte. Na jejich hlas, jejich zvyky, jejich malé radosti i velké obavy.
A pak jednoho dne přijdete na směnu a jejich postel je prázdná.
Smích, který drží při životě
Odpoledne bylo zase plné smíchu.
Pan Antonín se snažil použít dálkový ovladač jako telefon a volat televizi. Paní Marie mu suše vysvětlila, že ani televize není připravená řešit jeho problémy.
Smáli jsme se všichni.
V takových chvílích zapomenete na všechno ostatní. Personál, pacienti, diagnózy – najednou jsme jen lidé, kteří sdílejí jeden prostor a snaží se prožít další den co nejlépe.
Večer, kdy je všechno jinak
K večeru se ale atmosféra změnila.
Pan Josef začal být neklidný. Dýchání těžké, pohled nepřítomný.
Tenhle moment už poznám.
Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku.
Tentokrát bez vtipů.
„Bude to dobré,“ zašeptala jsem.
Nevím, jestli jsem uklidňovala jeho nebo sebe.
Ticho po odchodu
Když odešel, bylo na oddělení zvláštní ticho.
Zavřela jsem mu oči a upravila deku. Tyhle úkony se časem naučíte dělat automaticky.
Ale nikdy se nestanou úplně normální.
V šatně jsem si na chvíli sedla a rozbrečela se. Rychle a potichu. Za pár minut se totiž musím vrátit.
Někdo potřebuje pomoct vstát.
Někdo chce čaj.
Život na oddělení pokračuje dál.
Studený guláš
Když jsem se vrátila do sesterny, můj oběd tam pořád byl.
Studený.
Sedla jsem si a snědla ho.
„Tak co, chutná?“ zeptala se kolegyně.
„Je studený,“ řekla jsem.
Jen pokrčila rameny. „To se tady stává.“
Práce, která zůstává v srdci
Směju se s nimi. Opravdu.
A někdy kvůli nim brečím.
Lidé si často myslí, že si na to člověk zvykne. Že časem otupí.
Pravda je jiná.
Neotupíte. Jen se naučíte fungovat i s malou prasklinou uvnitř.
Další den přijdu znovu. Usměju se. Pomůžu s léky, vyslechnu si stížnosti na špatné počasí i na vlastní zdraví.
A někde mezi smíchem a smutkem si zase sednu k obědu, který už nebude teplý.
Protože tady se čas neměří hodinami.
Měří se chvílemi, které ještě zbývají.
