Článek
Robert dlouho děti nechtěl, ačkoliv jsem ho prosila snad už i na kolenou. Třicet už mi bylo, kariéra mi stagnovala. Chtěla jsem se někam posunout. Odmítal a já jsem se začala koukat po jiných.
Máme předmanželskou smlouvu
Ne, že bych to snad dělala vědomě, ale přirozeně mě začali zajímat i jiní muži, se kterými by třeba nebylo tak složité založit rodinu. Na druhou stranu, byli jsme sice manželé, a to už deset let, ale jelikož jsme se brali velmi mladí, tchyně mi tehdy nevěřila ani nos mezi očima a celá rodina byla velmi movitá, nechala nám sepsat předmanželskou smlouvu.
Tehdy to pro mě byla sice urážka, ale dnes si říkám, že bych alespoň odešla s čistým stolem a nikdo mě nikdy nemůže osočit, že jsem se vdala pro peníze. Jenže to má malý háček.
Lásce neporučíš
Zamilovala jsem se tehdy - asi před rokem - do našeho švagra Martina. Víte, on byl vážně okouzlující, takový ten typický gentleman, pro rodinu by se rozdal. Často jsem ho Robertově sestře záviděla. Nějakým záhadným způsobem se stalo, že si mě všimnul také a byl z toho tajný románek.
Jenže někdy v té době se Robert rozhodl, že by ty děti opravdu chtěl… A na mě už to bylo pozdě, byla jsem až po uši zblázněná do Martina. A také jsem zjistila, že jsem těhotná. Jenže teď nevím, co mám dělat. Dítě bylo moje vysněné, Martin couvnul hned poté, co jsem se mu s tím svěřila. Prý tím rozbiju rodinu a udělám spoustu lidí nešťastných, žít se mnou nechce. Stále jsem ale vdaná za Roberta a dítě narozené do manželství je „automaticky manžela“. Takže mám mlčet? Ale co, když se to jednou provalí? Nebo mám jít na potrat? Ale bojím se, že už bych nikdy nemohla mít děti…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s autorkou Klárou J.
