Článek
Pracovala jsem tehdy jako firemní právník. Do advokacie mě to nikdy netáhlo, když jsem dostudovala právnickou fakultu, byla jsem ráda, že už se nemusím učit. Vidina advokátních zkoušek ve mně vyvolávala čistý odpor. Jít do korporátu byla tak jasná volba.
Obavy jsem si na začátku nepřipouštěla
Už během studií jsem potkala na školních mejdanech Libora. Studoval pedagogickou fakultu a nemohl se dočkat, až jednou začne učit na prvním stupni. Podporovala jsem ho a měla jsem radost, že má kladný vztah k dětem, což mi připadalo naprosto ideální do budoucna.
Jenže to mi nedošlo, že bude mít mnohem menší plat než já. A že kdybychom to dítě opravdu měli, budeme stát před velmi důležitou otázkou.
Povýšili mě
Já už jsem si tehdy vydělávala desetitisíce - má průměrná mzda na té pozici byla 60 tisíc hrubého, což oproti Liborovu platu byl vážně velký rozdíl. A když jsem otěhotněla, a ještě o tom v práci mlčela, přišla mi nabídka postoupit na manažerskou pozici, kde bych si vydělala více jak 150 tisíc korun. Práce snů.
Není divu, že jsme hned přemýšleli, jak to uděláme. Protože peníze se nám pochopitelně hodili, chtěli jsme stavět dům. Kdyby zůstal pracovat Libor, hodně bychom spadli ze životního standardu, na který jsme byli zvyklí. Rodičovský příspěvek je v podstatě almužna. A našetřeno jsme moc neměli. Hodně jsme cestovali a většina peněz šla do letenek.
Tchyně mě nechápe
Jenže to by se do toho nesměla vložit Libora maminka, podle které je tohle naprostá nehoráznost. Co má prý chlap dělat na rodičovské! Ten se má postarat a vydělávat peníze. Libor jí nedokáže ani odporovat, a tak jen mlčel.
Vyštěkla jsem, že je to naše věc a pohádali jsme se všichni tři. Libor se mě ani nezastal. Tchyně mi řekla, že pokud neodejdu z práce, bude moje dítě chudák a jednou se se mnou ani nebude bavit. Má pravdu? Já už vážně nevím… Jen mi to připadalo jako lepší varianta…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru se Simonou Č.
