Článek
Každý jsme šli svou cestou. A já šla dál s tím, že některé věci patří do minulosti. Jenže to jsem ještě netušila, že se moje minulost vrátí a vstoupí do mého života z úplně jiné strany.
Před pár týdny mi moje máma s rozpaky přiznala, že má někoho nového. Nejdřív jsem byla ráda. Po rozvodu s tátou byla dlouho sama a já si přála, aby byla znovu šťastná. Jenže když mi řekla jméno toho muže, zůstala jsem sedět jako opařená. Byl to můj bývalý. Můj partner, první velká láska, se kterým jsem strávila kus života.
Může za to náhoda
Prý se potkali náhodou, na kulturní akci, kde se dali do řeči. Začali si psát, chodili na kávu, a něco přeskočilo. Ačkoliv se snažila tvářit omluvně, bylo na ní vidět, že je zamilovaná až po uši. Žádné tajemství, žádný úlet, prostě vztah. Jenže tenhle vztah pro mě znamená obrovské ponížení.
Nevím, co mě ranilo víc. Že si máma vybrala právě jeho, nebo že mi o tom řekla až ve chvíli, kdy už spolu téměř žili? Tvrdí, že jsme s tím mužem dávno skončili a já mám vlastní život. Tak proč by prý neměla mít i ona právo na lásku?
Nemůžu se s tím smířit
Ale ve mně to vře. Je to opravdu její právo? Nebo je to už za hranou? Nemůžu si pomoct, ale tíží mě pocit zrady. Každé jejich setkání mi připomíná můj vlastní rozchod, každá jejich společná fotka ve mně vyvolává hořkost.
Rodina mi říká, že bych jí měla přát štěstí. Že láska si nevybírá. Ale co když tahle láska ničí něco ve mně? Co když některé vztahy mají zůstat tabu, právě proto, aby dál neubližovaly? Zatím spolu pořád mluvíme, ale naše vztahy jsou napjaté. A já nevím, jestli někdy dokážu zapomenout. Na bolest, na překvapení, na pocit, že pro někoho, komu důvěřujete nejvíc na světě, jste vlastně jen bývalá překážka. A to ani nemluvím o tom, že můj bývalý partner, který teď miluje moji mámu, je na mě jako pes. Staré křivdy asi nezmizely. A teď nás ničí všechny.
Zdroj: Ema W., Praha
