Článek
Dnes bych si přála, abych tu zprávu nikdy neotevřela. Byla to nevinná věta. Přišla jednoho deštivého večera, když děti usnuly a manžel koukal na televizi. „Ahoj, tady David. Pamatuješ si mě vůbec?“
Jasně, že jsem si ho pamatovala. V prváku jsem kvůli němu celé měsíce brečela do polštáře. Pak odešel na jinou školu a já ho nikdy víc neviděla. Ale ty city… ty si pamatuje každá žena.
Zvědavost byla silnější než rozum. Odepsala jsem. A začalo to.
Napsal, že mě nikdy nepřestal hledat
Zprávy byly čím dál delší. Nejprve nevinné. Co děláme, kde žijeme, kdo s kým. Pak vzpomínky. „Nikdy jsem nezapomněl, jak jsi voněla.“ „Tehdy jsem byl blbec, měl jsem tě oslovit.“ Četla jsem to s červenými tvářemi. Připadala jsem si zase mladá. Žádaná. Viděná.
Začali jsme si volat. Každou noc. Říkal, že mě hledal roky. A že teď, když mě našel, už mě nechce ztratit. Bylo to jako droga. Přestala jsem vnímat, že vedle mě někdo spí. Že mám děti, povinnosti. Žila jsem pro ty zprávy. A pak navrhl, že se potkáme.
Na tu první schůzku nikdy nezapomenu
Sešli jsme se v kavárně, jako dva puberťáci. Srdce mi bušilo jako poplašné zařízení. Byl charismatický, pozorný. Pořád měl ten pohled, který uměl rozesmát i rozbrečet. A pak mě políbil. Nepamatovala jsem si, kdy jsem se naposledy cítila tak naživu.
Začala jsem si románek. Tajný, zakázaný, ale spalující. Myslela jsem, že to zvládnu. Že to bude jen chvilka, která mě vrátí zpátky k sobě samé. Jenže čím dál víc jsem se odcizovala od svého muže. A David mi sliboval, že kvůli mně všechno změní.
Rozvedla jsem se kvůli němu
Jenže můj manžel to vycítil. Nejprve se mě snažil pochopit. Pak přišly hádky. Nakonec ticho. A jednoho dne jsem udělala krok, ze kterého nebylo návratu. Odešla jsem. Dětem jsem řekla, že už s tatínkem nebudeme spolu. Byly zmatené, smutné, ale věřila jsem, že brzy pochopí. Že až budou vidět, jak zářím, vezmou to v pohodě.
David byl nejprve nadšený. Bydleli jsme pár měsíců u něj, plánovali nový začátek. Jenže pak se začal měnit. Začalo to nenápadně. Byl unavený, nervózní. Vadilo mu, že trávím čas s dětmi. Pak přišly výčitky: „Kvůli tobě jsem přišel o svobodu.“ „Nejsi už ta holka, do které jsem se zamiloval.“ Snažila jsem se mu vyhovět. Víc se líčit. Být víc bezstarostná. Ale měla jsem dvě děti a rozbitý život. A on se vzdaloval víc a víc.
Jednoho dne prostě zmizel. Zrušil si Facebook, přestal odpovídat. Jen krátká zpráva: „Omlouvám se. Tohle nebyl plán.“ A ticho.
Zůstala jsem sama. A všechno bylo pryč
Můj bývalý manžel si našel novou partnerku. Děti ho milují. Já jsem pro ně byla ta, co odešla. Zůstala jsem v bytě, bez jistot, s rozbitým srdcem. Bez dostatku peněz na to, abych utáhla nájem. Přátelé se ke mně obraceli zády. „Varovali jsme tě.“ Ale zamilovaný člověk neslyší.
Občas si tu zprávu čtu znovu. „Pamatuješ si mě vůbec?“ Pamatuju. A přála bych si, abych ten den raději vypnula telefon.
Zdroj: Dominika U., Praha
