Článek
Když jsem si vzala Petra, tušila jsem, že je to tak trochu „mamánek“. Ale byla jsem zamilovaná a říkala jsem si, že se časem všechno usadí. Jeho máma byla dominantní, trochu panovačná, ale snažila jsem se. Nosila jsem jí koláče, zvala ji k nám na návštěvy, dárky k narozeninám vybírala s předstihem, aby se jí líbily.
Jenže nikdy to nestačilo. Vždycky měla výhrady. K tomu, jak vedu domácnost, jak se oblékám, co vařím. A když se narodila dcera, bylo to ještě horší. „Tohle já nikdy nedělala.“ „Takové jídlo malá jíst nebude.“ „Ty nevíš, co je pro dítě nejlepší.“
Dával za pravdu mamince
Začala mezi námi pomalu a nenápadně otravovat vzduch. Byla to samá hádka. „Podívej se, jak tě pomlouvá. Všiml sis, že ti v ničem nevěří?“ řekla mu jednou u stolu, kde jsem byla taky. A on, místo aby si stál za mnou, jí pořád dokola ustupoval. Aby měl klid. Místo aby mě chránil, díval se stranou. A když jsem se ozvala, byla jsem podle něj hysterická, přecitlivělá, nevděčná. Jednou jsem přišla domů a slyšela, jak mu říká: „Tahle ženská ti zničí život. Udělej s tím něco, dokud je čas.“
Krize trvala měsíce. Hádek přibývalo, doma bylo ticho, už jsme ani nevěděli, co dělá ten druhý. A pak přišla rána: „Já už takhle dál nemůžu. Potřebuju si odpočinout.“ Prý chce pauzu. Byl to konec. Zjistila jsem, že během plánovaní té pauzy už nějakou dobu tráví večery u své matky. A také u její známé, která „mu rozumí víc než já“.
Všechno se mi sesypalo. Zůstala jsem sama s dítětem, hypotékou a pocitem zrady. A ona? Vítězoslavně poznamenala, že mi to říkala. Prý se k sobě nehodíme.
Roky jsme se neviděly
Po rozvodu jsem s ní přerušila kontakt. Malou si bral Petr, ona se s ní asi vídala přes něj. O babičce nikdy nemluvila. Já jsem ji nevyhledávala a ona mě také ne. Až do chvíle, kdy se všechno obrátilo. Petr odjel pracovně do zahraničí a vypadalo to, že tam zůstane několik let. Naše dítě pro něj nebylo žádnou překážkou, neuvěřitelné. A najednou mi od ní přišla zpráva: „Můžeme si promluvit?“
Nechápala jsem. Odpověděla jsem stroze. O pár dní později stála před mým domem. Unavená, sešlá, se slzami v očích. Byla nemocná. Zůstala sama. Syn na druhém konci světa, jediná vnučka, kterou miluje, ji skoro nezná. A ona se na mě obrátila jako na poslední záchranu. „Prosím tě, vezmeš mě někdy s malou na procházku? Nechci být sama. Vím, co jsem ti udělala. Byla jsem slepá.“
Stála jsem tam a měla chuť zakřičet: „Slepá? Ty jsi mě zničila! Kvůli tobě přišla moje dcera o úplnou rodinu!“ Ale neřekla jsem nic.
Nejhorší je, že ji chápu
Možná byla taková, protože se bála, že přijde o syna. Možná žila celý život v přesvědčení, že jen ona ví, co je pro něj správné. Ale láska, která ničí, není láska. Je to kontrola. A já jsem tehdy neměla sílu se bránit.
Dnes jsem jiná. Silnější. A možná právě proto jsem se nakonec rozhodla jí to setkání s vnučkou umožnit. Ne kvůli ní. Ale kvůli své dceři. Aby se mě jednou neptala, proč nezná svoji babičku. Nejsme kamarádky, nikdy nebudeme. Nedůvěřuju jí. Ale už necítím nenávist. Jen lítost. A možná trochu smutek nad tím, co všechno mohlo být jinak. Tchyně mi rozvrátila manželství, tak to je. Ale nezlomila mě. Dnes už si nenechám vzít to, co je moje. A pokud můžu takhle dát dceři babičku, udělám to. I když je pravda, že s velkým sebezapřením.
Zdroj: Jitka T., Praha
