Článek
Můj muž se měnil před očima. Místo podpory přišla výčitka, místo pochopení mlčení. Z milujících partnerů jsme se stali spolubydlícími, kteří si jen předávali dítě z náruče do náruče.
Na mateřské jsem se ztrácela
Hádek přibývalo. Kvůli maličkostem. Kvůli nákupu, který zapomněl, mé podrážděnosti, jeho útěkům z domu, kdy šel cvičit nebo se projít. Přestali jsme si říkat, jak se máme. Všechno jsem dusila v sobě, až jsem se začala ztrácet sama sobě. Na mateřské jsem byla sice s dítětem, ale myšlenkami někde jinde. Toužila jsem po něčem, co mi připomene, že jsem víc než jen matka. Chtěla jsem zase být žena.
Jednoho dne mě kamarádka vytáhla do kavárny. Dcera byla s babičkou, já si oblékla šaty, které mi už roky visely ve skříni. A tam jsem ho uviděla. Seděl sám, s knihou, s klidným výrazem ve tváři. Když jsem nešikovně převrhla hrnek s kávou, podíval se na mě a usmál se. Bylo to vřelé, lidské a úplně obyčejné. Ale ve mně se něco zlomilo.
Na náhody už nevěřím
O týden později jsme se potkali znovu. Náhoda? Možná. Ale ten den jsme si poprvé povídali. Byl pozorný, uměl naslouchat. Neptal se, jestli kojím, ani nehodnotil, jak vypadám. Byl z jiného světa. Světa, kde se žena směje, i když má pod očima pytle z nevyspání. Světa, kde stačí jedna upřímná věta a cítíte, že vás konečně někdo vidí.
Scházeli jsme se dál. Nešlo o tělo, šlo o duši. Vyplakala jsem mu do telefonu všechny své bolesti, on je tiše přijal. Dával mi klid, který jsem doma postrádala. A i když jsme spolu nic fyzického neměli, tenhle vztah se do mého srdce zapsal rychle a hluboko. Potřebovala jsem cítit, že o mě někdo stojí. Tolik mi to chybělo.
A tak přišla chvíle rozhodnutí. Nechtěla jsem žít ve lži. Nedokázala jsem dál hrát šťastnou manželku. A tak jsem to všechno řekla nahlas. Doma. Manželovi. O tom, jak se cítím. O tom, že takhle dál nemůžu. Nezmínila jsem, že jsem někoho poznala. Ale poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili opravdu. O bolesti, o nepochopení, o ztrátě blízkosti mezi námi.
Neskončilo to bouřlivým odchodem a přiznáním, že jsem v jednu chvíli neměla oči jen pro něj. Začali jsme chodit na terapii a pomalými krůčky jsme začali náš vztah dávat dohromady. Ne vždy to musí skončit novou láskou. Někdy stačí, že vás ten „osudový muž“ jen na chvíli podrží, aby vám připomněl, kdo doopravdy jste.
Zdroj: Kateřina I., Olomouc
