Článek
A to do té, než jsem náhodou vzala do ruky jeho telefon. A všechno se sesypalo jako domeček z karet. Přitom když jsem Petra poznala, připadal mi to jako splněný sen. Chytrý, vtipný, pohledný, pozorný. Po pár týdnech mě představil svým rodičům, po pár měsících jsme se stěhovali do společného bytu. Všechno šlo rychle, ale zároveň tak přirozeně. Kamarádky se mě ptaly, kde jsem ho našla a já se jen smála. Byli jsme ti, na které se ukazuje prstem se slovy: „Tohle bych si tak moc přál.“
Mluvili jsme o společné budoucnosti
Plánovali jsme společné dovolené, mluvili jsme o dětech. O víkendech jsme jezdili na výlety, v týdnu spolu vařili, objímali se u filmů. Když měl narozeniny, vymýšlela jsem překvapení, když jsem já byla nemocná, přinesl mi květiny. Zkrátka se všechno dělo správně. Mělo to smysl, energii. Tu, kterou má správně fungující vztah mít. Nebo jsem si to i tehdy jen namlouvala?
Dnes už vím, že ty signály tam byly. Jenže tehdy jsem je nechtěla vidět. Že občas zůstával dlouho v práci? To přece chlapi dělají. Že telefon nosil i na záchod a vždy ho měl otočený displejem dolů? Říkala jsem si, že mu prostě záleží na soukromí. A že mu jednou někdo napsal ve tři ráno? Prý kolega ze směny, který si spletl číslo.
Jako puzzle…
Teď bych si to všechno poskládala jako puzzle. Jenže tehdy jsem měla klapky na očích. A hlavně jsem mu bezmezně důvěřovala. A důvěra je někdy slepá. Byl to obyčejný večer. Petr přišel z práce, pustili jsme si film a pak šel do sprchy. Jeho telefon zůstal na gauči, odemčený. Vibroval, a na displeji blikla zpráva. Chtěla jsem to ignorovat. Opravdu jsem chtěla. Ale pak jsem si všimla jména. K. Jen písmeno.
Zvědavost byla silnější než moje slušnost. Rozklikla jsem to. A četla: „Včera to bylo krásný jako vždycky. Myslím na tebe. Tvoje K.“ Zamrazilo mě. Seděla jsem tam, telefon v ruce, neschopná pohybu. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek, ale žádná nedávala smysl. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem v tu chvíli nezačala brečet.
Lži, výmluvy a realita
Když vylezl ze sprchy, čekala jsem na něj se slzami v očích. Položila jsem mu telefon do klína a zeptala se prostě: „Co to znamená?“ Nejdřív ztuhl. Pak se snažil zapírat. Že to je omyl, že to byla bývalá kolegyně, že „jenom psala blbosti“. Nakonec, když viděl, že mu nevěřím, přiznal barvu. Byla to jeho bývalá přítelkyně, se kterou se prý zase začal vídat.
Nechtěl mi ublížit, tvrdil. Prý to nemělo nic společného s námi. Jenže já jsem věděla, že to není pravda. Každé slovo, každé gesto, každá vzpomínka se najednou změnily. Jako bych najednou byla ve vztahu, který vůbec neexistoval.
Proč jsem to i přesto ještě nějaký čas zkoušela
Možná si říkáte, proč jsem se hned nezvedla a neodešla. Ale víte, co je na zradě nejhorší? Že nevěříte tomu, co vidíte. Že chcete, aby to byla jen hloupý omyl. Že se upnete na tu předchozí verzi partnera, kterou jste si vysnili.
Dali jsme si pauzu. On sliboval, prosil, chtěl to napravit. Já přemýšlela. Nechtěla jsem být ta, co zahodí vše kvůli jedné chybě. Ale časem jsem pochopila, že to nebyla chyba. Byl to vzorec chování, který mu byl zkrátka vlastní. A že já v tom vzorci byla jen ta bezpečná varianta. Domácí jistota, zatímco jinde si žil svůj druhý život.
Po několika týdnech jsem sbalila věci a odešla. Srdce rozbité, důvěra na nule. Ale s hlavou vztyčenou.
Dnes jsem silnější
Nebyla to jednoduchá cesta. Brečela jsem, pochybovala o sobě, měla vztek. Pomohly mi kamarádky, máma, a nakonec i terapie. Přestala jsem hledat chybu v sobě. A začala si znovu budovat sebevědomí.
Dnes mám nový vztah. Je jiný. Opatrnější, možná pomalejší. Ale stojí na důvěře. Dnes už vím, že věřit někomu, to je velká odvaha. A tu už mi nikdy nikdo nevezme.
Zdroj: rozhovor s Lindou U., Praha
