Článek
Myslela jsem si, že půjde o nějakou drobnost, možná parfém nebo knihu. Když jsem ale otevřela krabičku, zatajil se mi dech. Ležel v ní zásnubní prsten. Krásný, přesně takový, jaký jsem si vždy přála. V tu chvíli jsem měla cítit radost, štěstí, dojetí. Jenže místo toho se mi stáhl žaludek. Věděla jsem, že tohle je okamžik, kdy už dál lhát nemůžu.
Partner klekl, byl nervózní, ale usmíval se. Řekl, že si mě chce vzít, že si neumí představit život beze mě. A já tam stála, s prstenem v ruce, a hlavou mi běželo jediné: Nemůžu říct ano.
Ticho, kterého si nevšimnul
Už nějakou dobu jsem totiž věděla, že náš vztah nefunguje. Nehádali jsme se, nebyl v tom křik ani nevěra. Jen ticho, vzdálení, pocit, že spolu žijeme spíš vedle sebe než spolu. Dlouho jsem si namlouvala, že je to jen krize, že se to spraví. A možná i on měl pocit, že prsten všechno vyřeší.
Podívala jsem se na něj a rozbrečela se. Ne dojetím, ale zoufalstvím. Musela jsem mu říct pravdu. Že ho mám ráda, ale ne tak, jak by si zasloužil. Že svatba není řešení, ale jen snaha zalepit něco, co už praská ze všech stran.
Zkažené Vánoce
Ten večer skončil úplně jinak, než si představoval. Prsten zůstal v krabičce, stromek pořád svítil, ale kouzlo Vánoc bylo pryč. Byla tam bolest, šok, slzy a dlouhé ticho. Přiznat pravdu v takový moment bylo kruté. Ale říct „ano“ ze strachu by bylo ještě horší.
Dodnes vím, že to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Zlomila jsem mu srdce, ale zachovala jsem si čest k sobě i k němu. Vánoce, které měly být začátkem nové kapitoly, se staly koncem jedné iluze. A zároveň začátkem upřímnosti, kterou už jsem dál nedokázala odkládat.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Jitkou I.
