Článek
Pro českou náturu je to typické. Když se něco stane, jsme soucitní, soudružní. Jakmile se však po nás chce, abychom se jen trochu omezili v tom, co je pro nás obvyklé a samozřejmé, skáčeme jako čertíci z krabičky. Včerejšek budiž toho důkazem.
Neumíme plnit sliby
Je pravda, že ohňostroje nebouchaly od samého rána. Ale v půlnoci začaly dělobuchy tak, jak si je každoročně pamatujeme. Na slova premiéra nebo starostů nedbajíce. Kde se v nás bere tolik arogance, že nevydržíme ani jeden rok?
Snad touha po svobodě, která nám byla kdysi upřena, nám v hlavě omlouvá bezohlednost, se kterou střílíme o Silvestra jednu petardu za druhou. Co na tom, že zvířata trpí, děti se budí.
Bude to někdy lepší?
Marně jsme doufali, že v situaci, která v naší zemi takřka nemá obdoby, zachováme dekorum. Slova zněla jasně. Odpusťme si dělobuchy kvůli těm, kteří čelili na filozofické fakultě bezprecedentnímu zlu. Prosba směřovala k těm, kteří plnili své sociální sítě soucitnými statusy, fotografiemi. Kteří zapalovali svíčku a vyjadřovali soustrast pozůstalým. Přáli hodně sil těm, kteří bojovali o život v nemocnici.
Tak proč jsme nebyli schopní odpustit si pár světýlek?
Zdroj: úvaha autorky
