Článek
Víte, já jsem vlastně nevěděla, že máme nějaký problém. Narodil se nám syn Theo, Honza mi na porodním boxu děkoval, že jsem mu dala pokračovatele rodu, bylo to dojemné. Choval si ho, mě líbal na čelo, opakoval mi, jak jsem statečná.
Netušila jsem, co se děje
Problém nastal až po konci šestinedělí, kdy jsem znovu zatoužila po nějakých těch partnerských hrátkách. Honza mě tehdy odmítnul dost rázně a mě to překvapilo, protože se mi to u něj vlastně nikdy nestalo.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se. Dostalo se mi odpovědi, že nic, že je jen unavený. Respektovala jsem to a nechala to být další dva týdny. Jenže se celá situace opakovala, zase byl unavený, o nic nestál. Přišlo mi to zvláštní, v těhotenství jsme si užívali pořád, nebyl žádný problém.
Neměla jsem se ptát?
Trvalo to další dva měsíce, až jsem na něj naštvaná naběhla s křikem, co se sakra děje, zda má někoho jiného. To kývnutí si budu pamatovat už vždycky.
Vysvětlil mi, že když jsem tam ležela a zašívali mě, což trvalo skoro hodinu, všechno to viděl. Seděl tam tehdy v křesle, choval si malého a mě to přišlo jako dojemný moment, ačkoliv to bolelo jako čert. Někdy jsem si pak dělala legraci, že to šití bolelo více jak porod. Prý se na to koukal a už mě neumí vidět stejně, nemůže se přimět, abych ho jako žena ještě přitahovala a vidí mě už jen jako matku jeho dítěte. A našel si k tomu milenku, protože má nějaké potřeby, které nechce ignorovat.
Přišlo mi, že snad špatně slyším. Teď vedle sebe žijeme jako dva cizinci a já nevím, co s tím mám dělat.
