Článek
Lucie byla skvělá, opravdu. Seznámili jsme se na pracovní schůzce, kdy jsem s ní domlouval spolupráci pro firmu, ve které jsem pracoval. Starší byla o 17 let. Kamarádi mi ji záviděli. Nebudu vám lhát, připadal jsem si jako frajer.
Došlo mi, že mám smůlu
Jenže jsme spolu byli tři roky, když mi došlo, že s Lucií už se vlastních dětí nedočkám. Chlap má oproti tomu zkrátka výhodu, my můžeme vlastně kdykoliv. Jenže žena, ta má jen omezený čas a pak zasáhne příroda.
Lucie děti neměla - a podle svých slov po nich ani nikdy netoužila. Jenže já jsem to měl jinak. Já jsem se chtěl stát otcem, něco budovat. Věděl jsem, že mi tohle Lucie nikdy nesplní. Sice občas mluvila o tom, že bychom mohli adoptovat, já jsem ale od kamaráda věděl, že to je prostě dlouhý proces a navíc to dítě nikdy nebude vaše. Chtěl jsem vidět, jak vyrůstá někdo, kdo má moje geny, je mi podobný.
Nevím, zda je rozchod řešení
Uvažuju o rozchodu a Lucie mi s chladným srdcem řekla, že pokud to tak cítím, ať jdu. Jsem trochu zmatený, protože jsem vlastně čekal, že mě bude přemlouvat, abych to nedělal. Nedávalo by to smysl, ale mě by to možná pomohlo v rozhodování, zda mi naše láska stojí za to, že se vzdám potomků.
Není to jednoduché rozhodování. Bude mi to v budoucnu stačit? Budu toho jednou litovat? A co když mě Lucie stejně nakonec opustí? Takové dilema jsem ještě neměl…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavním aktérem Petrem Ř.
