Článek
Ne z neúcty. Naopak. Ale protože už toho bylo příliš. Každý rok se mezi rodiči strhne tichá soutěž o to, kdo dá učitelce originálnější nebo dražší dárek. Krabice čajů, sklenice medu, svíčky, kosmetika, alkohol…
Jednou dokonce někdo přinesl dárkový poukaz do wellness centra. A mě to přestalo bavit.
Vyhazování peněz
Nechci učitelkám kupovat věci, které pravděpodobně ani nechtějí. Kolik bonboniér zvládne sníst? Kolik lahví vína vypije? K čemu jí bude osmnáctý pugét, který do dvou dnů uvadne?
Místo toho jsem letos vzala syna, sedli jsme si a společně napsali paní učitelce dopis. Napsal jí, co se mu ve škole líbilo, co ho bavilo, co se od ní naučil. Já jsem přidala pár vět jako rodič. Že si vážím její trpělivosti, že jsem vděčná za to, jak syna motivuje. Přiložili jsme fotku ze školního výletu a obyčejný špendlík ve tvaru srdíčka. Dárek za pár korun. Ale od srdce.
Myslím, že radost bude veliká. Skutečná vděčnost se neměří v ceně dárku. Pokud chcete na konci roku něco darovat, dejte emoci. Napište vzkaz, přiložte dětskou kresbu, usmějte se, podejte ruku.
Tolik věcí… a zbytečně
Často jsem slyšela učitelky, jak mluví o to, že dostávají čokolády, ale obvykle jim projde. Květiny rozdávají po známých, protože tolik pugétů ani nemají kde mít. Dostávají alkohol, ačkoliv třeba nepijí.
Proč vyhazujeme peníze, když můžeme učitele potěšit něčím, co vlastně ani nic nestojí? Možná, že skutečné ocenění jejich práce skrývá v tom, že si všímáme, co dělají dobře. A ne v tom, že jim koupíme ve výprodeji prosecco, které šoupnou do špajzu.
Zdroj: Kateřina E., Olomouc
