Článek
Můj muž Marek je symbolem ideálního partnera. Je spolehlivý, nekřičí, o víkendech bere děti na výlety a jeho největší vášní je srovnávání cen pojištění a sledování dokumentů o historii. Pro okolí jsme dokonalý pár. Jenže uvnitř našeho vztahu je mrazivé ticho. Marek není zlý, jen zkrátka snad nemá žádné emoce. V naší ložnici se víc řeší revize kotle než vzájemná vášeň.
„Moniko, sbalil jsem klukům batohy a vyrazíme na hory. Ty si doma v klidu odpočiň, zasloužíš si to,“ řekl mi Marek v sobotu ráno s tím svým laskavým, ale nevýrazným úsměvem. Miluji ho pro jeho dobrotu, ale zoufale mi chybí pocit, že jsem pro někoho přitažlivá žena, ne jen spolubydlící a matka jeho dětí.
Riskantní únik z reality
Můj románek s Viktorem není o lásce, ale o přežití. Je to ventil, díky kterému dokážu dál usmívat se u nedělního oběda a poslouchat Markovo vyprávění o slevách v hobbymarketech. Scházíme se u nás doma, když je „čistý vzduch“. Jenže tentokrát jsem podcenila náhodu.
Byli jsme v polovině našeho ukradeného času, když jsem zaslechla zámek v domovních dveřích. Do ložnice vešla tchyně Libuše. Měla v ruce kytici a náhradní klíče. Nastal moment absolutního ticha, po kterém se Libuše beze slova otočila a odešla z bytu.
Tohle nemůže dopadnout dobře
Vyběhla jsem za ní jen v lehkém oblečení a s bušícím srdcem. „Libuše, prosím, já… nechtěla jsem ublížit Markovi,“ koktala jsem celá rozklepaná. Tchyně se zastavila, pomalu se ke mně otočila a v jejích očích nebyl hněv, ale hluboký smutek.
„Není třeba se omlouvat, Moniko,“ řekla klidně. „Můj muž, Markův otec, je úplně stejný. Celých čtyřicet let žiju vedle člověka, který mi sice nikdy neublížil, ale také mě nikdy skutečně neviděl. Marek je jeho věrná kopie. Vím přesně, jak se cítíš. Vím, jaké to je, když vedle někoho citově strádáš jako květina bez vody.“
Spojenectví, které nikdo nečekal
To, co následovalo, mě šokovalo ještě víc. Místo aby mě donutila k rozchodu s milencem, navrhla mi dohodu. „Slib mi, že kvůli tomu nerozbiješ rodinu. Děti potřebují tátu a Marek by to nepochopil, zlomilo by ho to. Odteď budu brát kluky k sobě častěji, abyste měli s Markem jakože čas pro sebe, ale ty si zařiď věci po svém. Chci, abys byla šťastná aspoň ty, když já už jsem to nestihla.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Moje tchyně, kterou jsem považovala za upjatou dámu, se stala mou největší spojenkyní. Pochopila, že někdy je pravda příliš ničivá a že i v bezchybném manželství může žena bojovat se smutkem.
Ale jak dlouho tohle vydrží? To zatím nemám tušení… Viktora se ale vzdávat nechci. Konečně mám pocit, že trochu žiju. A snad i to manželství s Markem je teď o něco klidnější. Jako bych někde našla těch pár procent, která mi u něj už dlouho chybí.
Zdroj: Monika O., Praha
