Článek
Jenže to jsem ještě netušila, jaký humbuk tím způsobím. Alenka, moje tchyně, se tak urazila, že na mě začala ječet. Takovou ji neznám.
Ošklivě jsme se pohádali
„Co si to dovoluješ? Ty cigára, to je to jediný, co ještě mám. Jinak si nekoupím vůbec nic,“ byla ukřivděná. „No, tak možná právě, kdybys nekouřila, tak by sis něco navíc koupila. My ti přeci pořád nemůžeme půjčovat, sami nemáme na rozhazování,“ nevzdávala jsem se svého postoje, ačkoliv mi přišlo, že aplikuju jen poznatky, které mi nedávno poradil psycholog na jedné z terapií. A taky jsem se trochu bála být takhle upřímná.
Asi váš nepřekvapí, že ten rozhovor vůbec k ničemu nevedl - akorát bylo dusno doma, protože její syn Marek, můj partner, neměl pochopení pro to, jak se chovám. Prý je to jeho máma a té přece musí půjčit vždy. Navíc, když má, nevidí důvod, proč by to neudělal.
Půjčené peníze nevracela
Jenže já jsem to viděla trochu jinak. Za prvé Alenka si nepůjčovala, ale brala bez možnosti vrácení. Vždy ujišťovala nás i další, že když si půjčí, hned s výplatou to vrátí. To se nikdy nestalo - a tak se z půjček stával spíše sponzoring.
A za druhé mi to dávalo obavu, že kdykoliv bude potřeba, Marek se za mě nepostaví. Dost na tom, že mě pořád nepožádal o ruku, protože mu maminka vštípila, že svatba je absolutně zbytečná. Má tohle vůbec smysl řešit? Nebo bych od takové rodiny měla dát ruce pryč? Nechápu, že je někdo schopný se zadlužit kvůli neřesti, která mu ještě ničí zdraví.
Zdroj: rozhovor s Bárou R.
