Hlavní obsah
Názory a úvahy

Je možný mír a spravedlnost ve válce na Ukrajině?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Seznam.cz

Množí se hlasy, dokonce se organizují ve výzvách, které usilují doslova o „urychlené příměří“ a zahájení vyjednávání o míru. Myšlenka je to opravdu úctyhodná - ale praxe je většinou mnohem složitější.

Článek

Množí se hlasy, dokonce se organizují ve výzvách, jakou v tomhle rozhovoru reprezentuje Martin Stropnický, které usilují doslova o „urychlené příměří“ a zahájení vyjednávání o míru (jak je napsáno v druhém požadavku této výzvy). Myšlenka je to opravdu úctyhodná - ale praxe je většinou mnohem složitější. Měli bychom si v prvním případě uvědomit, že stát, který tuto válku vyvolal, není standardní zemí známou z naší donedávna bezkonfliktní Evropy. Nevládnou mu lidé, kteří ctí demokratické principy jako je tolerance projevů nesouhlasu s vládou a požadavků odstoupení vlády. Vládnou mu političtí barbaři neštítící se žádných nekalostí, lží a dokonce odstraňování vlastních, politicky nepohodlných lidí.

Nejvyšší ústavní činitel - formálně prezident, fakticky car - Vladimír Putin je jakožto bývalý agent KGB mistrem v manipulaci. Zatímco se domníváte, že je s vámi, rázem je vám schopen, pokud to situace vyžaduje, bodnout kudlu do zad. On je machiavellistický vladař par excellence. Jestli něco vyznačuje jeho ambice, tak je to za prvé osobní prospěch, touha po bezbřehé moci a glorifikaci obyvateli Ruska jako spasitel národa a obnovitel slovutné minulosti (jen si vzpomeňme, jak se Putin přirovnává k caru Petru Velikému), což je zároveň příčinou druhé pohnutky - rozšířit vliv ruské říše jím reprezentované. Je známo, že považuje rozpad sovětského svazu a jeho totalitní ideologie, založené na potlačování jiných politických názorů, jako největší geopolitickou katastrofu 20. století. Samotný fakt jeho již čtyřiadvacetileté vlády (když vezmeme v potaz i čtyřleté premiérské období) společně se změnami ústavy umožňující jeho další kandidaturu je dostatečně výmluvný a ilustruje stav současného (ne)demokratického režimu podporovaného propagandou a represemi.

Poté, co si uvědomíme, jakého vlastně partnera máme při potenciálním vyjednávání o míru, je nadmíru jasné, že jediná věc, o co Rusku jako agresorovi jde, využít všech slabin k prosazení svých cílů. Lidé a mnozí politici, jako Robert Fico na Slovensku, který zčásti svou volební kampaň založil na hesle „už ani náboj na Ukrajinu“, jsou buďto idealisticky zaslepení (a právoplatně, kdo by si nepřál mír?) nebo jim jde zase jen o sobecké zájmy hrát si na svém písečku a do ničeho se nemíchat. To je strašně jednoduchý postoj, říkat, že se nás ta válka netýká. A stejně tak je to bláhové a krátkozraké.

Počínaje průmyslovou revolucí jsme se totiž opravdu stali jedním různorodým, ale navzájem propojeným světovým organismem. Aby byl zdravý, musí imunita tohoto organismu neustále usilovat o zachování řádu a harmonie. Patogeny jsou ti, kteří odmítají hrát podle mezinárodních pravidel, založených na co nejvíce humánních principech, jak jen to ve složité globální politice lze. Jestli dovolíme, aby imunita byla oslabována, vytváříme nebezpečné precedenty jako příručku pro potencionální další zloduchy. Vysíláme signál, že se nejsme schopni navzájem domluvit, že organismus chřadne a pokud je napaden, tak si jednotlivé části organismu toho nevšímají, protože přeci postižené místo je někde jinde. Zaslepenost spočívá v ignorování nebezpečí, že příští postiženou slabinou můžou být právě ony - ničeho si nepřipouštějící části globálního organismu.

Nakonec je naší etickou povinností pomáhat slabším před útlakem silnějšího - jak zní heslo: „jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Posílat zbraně na Ukrajinu za účelem obrany před agresorem není morálně nesprávné. Jako má každý člověk právo na obranu, tak je to i s většími uskupeními jako jsou stát či národ. Naopak je naší povinností vzdorovat špatnému, ať se jedná o jakoukoli stranu. Pochopitelně každý podle svých ekonomických možností a sil - nejdůležitějšími hráči jsou tedy Německo, Británie, Francie a USA. Všichni bychom byli rádi, kdyby se to obešlo bez krveprolití na obou stranách, kdyby se objevil fenomén pasivní rezistence, jako to dokázal Mahátma Gándhí v Indii. Jenže takový způsob boje není možné aplikovat kategoricky, protože závisí na povaze nepřítele (Hitlera by to asi těžko zastavilo) a na povaze bránícího se národa (Indie se svou dlouholetou duchovní a filozofickou tradicí byla světovou anomálií).

Konspirace o tom, že Rusko bylo vyprovokováno je asi tak za hranou, jako když mě na ulici zmlátí kolemjdoucí člověk, protože se mu nelíbí, že fandím jinému sportovnímu týmu než on nebo aspiruji dokonce stát se jeho členem. Ano, Rusko mohlo mít obavy z rozšíření EU a NATO, ale to nikoho neospravedlňuje k útoku a podrobení si vlády sousedící země. Mimochodem - pověst o slibu, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, je falešná. V té době se totiž jednalo o sjednocení Německa a nebylo na plánu dne, že se sovětský svaz rozpadne, ale reformuje. Slib se týkal východní části Německa, což potvrdil i Gorbačov. Dalším faktem je, že se na Ukrajině skutečně nacházejí neonacistické spolky stejně jako mnohé jiné extremistické skupiny všude po světě. Jenže jejich vliv je zanedbatelný (nad 2% ve volbách roku 2019). To ale nebránilo Putinovi, aby šikovně zneužil této skutečnosti, generalizoval a celou vládu označil za nacistickou. Ne jinak postupoval i při zneužití potyček na Donbasu ke konstatování, že zde dochází ke genocidě. A tak bychom mohli pokračovat dále.

Jediným relevantním problémem je existence s Ruskem sympatizujícími obyvateli na východě Ukrajiny, kteří vyhlásili separatistické státy. To je bod, kolem kterého by se mohla točit případná vyjednávání o míru a území. Ukrajina si však musí podržet ty oblasti, které jsou bohaté na nerostné suroviny - i jako podmínku budoucí prosperity a začlenění tam, kde mají svobodné právo o to žádat, tj. do Evropské unie a do NATO.

Nezbytný požadavek pro každého demokratického občana jakéhokoli státu je tedy, ve světle výše řečeného, být kosmopolitou, je starat se o globální problémy. Je to potřeba na výsost důležitá a racionální. Je neprozřetelné a v rámci globální spolupráce i nemorální starat se jenom o sebe. Nijak to nesnižuje význam vlastenectví a vlasti, ba naopak to podporuje zdravý náhled na to, kde a jak si stojíme v mezinárodní sféře. S čím by se dalo v dříve uvedené výzvě souhlasit, je zkoumání efektivity sankcí vůči Rusku a jejich dopadu na naše země.

Nechápejte to špatně, nejsem proti míru, ale mír se nemůže uzavírat se lstivými, lživými a podlými lidmi a nechat je si diktovat podmínky. To je opravdu velká hloupost. A dokud se nezmění režim ve stávajícím Rusku, dokud mu budou vládnout násilí se neštítící barbaři, považovat je za věrohodné partnery je vysoce nebezpečné. V historii máme takovou zkušenost velmi výraznou - a dosud je některými považována za velké mnichovské trauma. Naštěstí jsme se alespoň trochu poučili, a tak díkybohu zatím nikdo nepřekonal metu Hitlera, ačkoli srovnání s Putinem by se zde nabízelo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz