Článek
Častokrát novináři a média spekulují nad každým zakašláním a pohnutím Putina ve veřejných vystoupeních a vyvozují z toho závěry typu: „Putin trpí Alzheimerem.“ „Putin měl zástavu srdce.“ „Putin užívá dvojníka, je vážně nemocen.“
Ačkoli by si to ve svých jednasedmdesáti letech mohl dovolit, já osobně jsem doposud nezaznamenal z jeho četných vystoupení žádné náznaky toho, že by se Putinovo fyzické zdraví nějakým dramatickým způsobem zhoršovalo mimo běžné příznaky stárnutí. A pro takový názor by mohl svědčit i fakt, že na rozdíl od svého předchůdce Borise Jelcina se Putin snaží udržovat ve formě - pochopitelně to nikdy nezapomene dát svému lidu najevo, jako když na tomto videu posiloval ve své tělocvičně - a vyvarovává se alkoholismu, kterým byl jeho předchůdce tolik proslulý.
Pokud za celou jeho kariéru můžeme pozorovat nějakou výraznou změnu týkající se jeho fyzična, leda tak podstoupení plastické operace pro výplň svých kruhů pod očima, tak typických pro jeho začátky ve vysoké politice (viz snímek dole). Snad bychom tam našli i více rozdílů, jako je mírné přibrání na váze, ale jinak vcelku konstantní vzhled.
Nyní, když se přesuneme od poněkud bulvárních spekulací k jeho stránce osobnostní, psychické a duševní, možná mnohé překvapím tvrzením, že ani jeho osobnost se během více než dvacetiletého pobytu u moci výrazným způsobem nezměnila. Ano, některé rysy se mohly více zvýraznit a prohloubit, ale pokud se podíváte na celou Putinovou dráhu života postupně a pečlivěji, zjistíte, že se jedná o člověka docela „stabilního“ - v uvozovkách.
Na jeho - pro osobnost zásadní - formující období v dětství a dospívání měla velký dopad druhá světová válka a rodiče, kteří se této války - konkrétně obléhání Leningradu - účastnili (pochopitelně na straně Rusů). Následná postvítězná sovětská éra a jeho touha stát se agentem KGB dokončila jeho formování. Ideologie byla jasná a rozpadem sovětského svazu se jen potvrdila: vždy bylo a je důležité projevovat sílu, zachovávat sílu, zachovávat silný stát. Bez silného státu není žádný stát. - Asi takhle by se mohl, společně s jinými myšlenkami, vyjádřit jeho hlavní postoj. Že se tedy později z autoritativního vůdce stál ještě neústupnější diktátor Ruska, není žádným překvapením. Diplomacie z pozice síly je jediný jazyk, kterému prezident Ruské federace rozumí. Proto jsou také všechny jeho projevy pečlivě připravené a nikdy se nemůže stát, aby Putin dal najevo svoje nevybrané emoce či slabost.
Potěšení z moci, ponižování a manipulace s lidmi (nakonec, to jsou přeci praktiky bývalé KGB) - psychiatricky „zdroje sycení ega dopaminem“ - je přinejmenším jeden z jeho koníčků, pokud ne životním naplněním, jak jsme na videu od The Guardian News mohli sledovat i vůči jeho vlastním lidem. Před invazí u něj řečnil Sergej Naryškin, hlava ruské rozvědky:
„… můžeme dát našim západním partnerům poslední šanci … dát mu na výběr, aby donutil Kyjev zvolením míru a vyplněním minských dohod… v nejhorším případě přijmeme řešení, o němž dnes diskutujeme.“
Nebudeme se nyní zabývat ruskou propagandou a jejich pomíchanou verzí, kdo a co může za válku, ale zaměřme se na to, co Putin odpoví, když Naryškin vysloví slovo „nejhorší“ (případ):
„Co to znamená „v nejhorším případě“? Navrhujete snad, abychom začali vyjednávání?“
Putin je totiž zvyklý dávat jasná ultimáta. A to „neblafuje.“ Viz jeho výhrůžky směrem k Západu v jednom z jeho vyjádření:
„… naše země má také řadu zbraní destrukce, a v některých oblastech dokonce modernějších než v zemích NATO… Bezpodmínečně použijeme všechny prostředky (pozn.: tedy i jaderné zbraně), které máme, k ochraně Ruska a našeho národa… A to neblafuji.“
Když se tedy v odpovědi na jeho otázku Naryškin začne zakoktávat, Putin se ho dál s pukoutným úsměvem ptá:
„Nebo přiznat suverenitu? Hovořte… hovořte přímo!“
Naryškin: „Podpořím návrh uznání…“
Putin: „Podpořím, nebo podporuji? Hovořte přímo Sergeji!“
Naryškin: „Podporuji návrh o vstupu Donětské a Luhanské republiky do Ruské federace.“
Putin se smíchem odpovídá: „My o tomhle nemluvíme. My o tomhle nediskutujeme. Hovoříme o jejich suverenitě…“
Naryškin pak vystresovaně zopakuje poupravenou větu a Putin ho, stále se pokoutně usmívající, vyzve k posazení a poděkuje.
Konkrétněji bychom z psychologického hlediska bychom mohli říci, jak zde psycholog dr. Todd Grande vysvětluje, že prezident Ruské federace disponuje v jádru své osobnosti temnou triádou:
1) Psychopatie - zpravidla se rozlišuje na primární a sekundární. Primární zahrnuje klamavost, grandióznost, povrchní šarm, bezcitnost a manipulativnost. Sekundární psychopatie v sobě skrývá impulzivitu, nezodpovědnost, nedostatek dlouhodobých cílů, nedostatek schopnosti se sebeovládat.
Nemusíte být odborným psychologem, abyste rozpoznali, že Putin je povaha spíše flegmatická, nízké neurotičnosti a umného sebeovládání, a tak spíše zapadá do primární kategorie psychopatů, zatímco takový Napoleon Bonaparte (pro uvedení relevantního příkladu) by byl na rozhraní až za hranicí druhého typu, v závislosti na období jeho života.
2) Narcismus můžeme také rozdělit do dvou kategorií - grandiózní a zranitelný. U grandiózního narcisty vidíme sociálně dominantního, extrovertního, arogantního a nesebekritického člověka. Zranitelný narcista je přesný opak - je hypersenzitivní ke kritice, disponuje záští a pocitem nedůvěry. Prezident Ruské federace vykazuje znaky obojího, ale spadá, podobně jako Napoleon, spíše do kategorie primární.
3) Machiavellismus znamená být manipulativní na úrovni geopolitické, chcete-li strategické. Je to schopnost cyničnosti, schopnost kalkulovat, nevyhledávat pozornost, schopnost odolávat impulzivnosti a odkládat gratifikace - a zejména víra v to, že účel světí prostředky. Snad kromě toho, že se Putin rád vystavuje, opět zapadá do této „škatulky“ (jak já to slovo nerad používám, ale budiž).
Abychom se nedopustili nějakého omylu, mělo by být zřejmé, že i přesto se Napoleon s Putinem nedá v jiných, než psychologických směrech, srovnávat. Je smutné, že se to stalo zrovna v oblasti dobývání, nicméně francouzský císař byl inovujícím, snad bychom mohli říci geniálním, stratégem, který se na vrchol dostal skrze, zejména, své armádní umění.
Putin během COVIDové pandemie schovaný za dlouhým stolem.
Zatímco tedy Putin se svými poradci pozoruje a velí všechno zpovzdálí Moskevského Kremlu, Napoleon naopak ve svých válečných taženích mnohdy sám osobně vedl svá vojska do bitev. Na následujícím obraze je zachycen, jak se dotýká svých vojáků postižených dýmějovým morem. Nakolik je příběh pouhou propagandou (neboť i Napoleon byl mistrem v ní) a nakolik reprezentuje skutečnou historickou událost, o tom dodnes rozhodující fakta nemáme.
Napoleon, sic propagandisticky, zachycen, jak se dotýká vojáků s morem.
Nakonec, takzvaným Napoleonským komplexem netrpěl ani Napoleon (po němž je nesprávně pojmenován), ani netrpí Putin. Prezident Ruské federace měří 170 cm, což je zhruba spodní hranice průměrné výšky, zatímco Napoleon měřil 167 cm - na svou dobu to tedy byla taktéž normální výška, a tak se pro tento komplex vžilo označení, které s ním nemělo nic společného. Touhy a ambice obou pramení jinde.
