Článek
Když se řekne deprese, většina lidí si představí smutek. Ve skutečnosti ale mnoho pacientů popisuje něco úplně jiného. Nejsou neustále smutní. Spíš mají pocit, že se ze života vytratila jeho přitažlivost. Věci, které je dříve těšily, najednou působí neutrálně. Hudba zní stejně jako dřív, oblíbené jídlo chutná stejně, přátelé se nezměnili. Přesto jako by mezi člověkem a světem zmizelo něco neviditelného. Psychiatrie tento stav označuje jako anhedonii.
Slovo pochází z řečtiny a doslova znamená „bez potěšení“. Dlouho se předpokládalo, že jde jednoduše o neschopnost prožívat radost. Moderní neurověda ale ukazuje, že mozek pracuje mnohem složitěji. Radost totiž není jediný proces. To, že něco chceme, není totéž jako to, že si to užijeme. A právě v tom spočívá jedna z nejzajímavějších vlastností anhedonie.
Představte si, že se chystáte na dovolenou. Několik týdnů se na ni těšíte, plánujete výlety a představujete si odpočinek. Samotná očekávání ve vás vyvolávají příjemné emoce. Když ale konečně dorazíte na místo, zjistíte, že vás vlastně nic zvlášť netěší. Nebo naopak. Na dovolenou se vám vůbec nechce, musíte se přemlouvat, ale když už tam jste, skutečně si ji užijete. Obě situace mohou souviset s různými formami anhedonie.
Vědci dnes rozlišují několik složek odměnového systému. Jedna souvisí s motivací, tedy s tím, jak moc něco chceme. Druhá představuje samotný prožitek radosti ve chvíli, kdy se daná věc děje. Třetí zahrnuje schopnost učit se z příjemných zkušeností a příště je znovu vyhledávat. Tyto systémy spolu úzce souvisejí, ale nejsou totožné. Každý využívá trochu jiné mozkové okruhy a odlišné chemické přenašeče.
Významnou roli zde hraje dopamin. Přestože bývá často označován jako hormon štěstí, jeho skutečná funkce je jiná. Dopamin není hlavním zdrojem pocitu radosti. Mnohem více ovlivňuje motivaci a očekávání odměny. Pomáhá mozku rozhodnout, zda stojí za to něco udělat. Pokud jeho činnost poklesne, člověk nemusí přestat cítit příjemné emoce. Může ale ztratit chuť je vůbec vyhledávat.
To vysvětluje zkušenost mnoha lidí s depresí. Neříkají, že by jim oblíbené činnosti byly nepříjemné. Spíše se k nim nedokážou přimět. Nemají energii pustit si film, jít na procházku nebo zavolat přátelům. Když už to nakonec udělají, někdy zjistí, že to vlastně nebylo špatné. Nejtěžší překážkou nebyl samotný zážitek, ale cesta k němu.
Jinou podobu může mít anhedonie u schizofrenního spektra. Výzkumy ukazují, že řada pacientů dokáže během příjemné události prožívat radost téměř stejně intenzivně jako zdraví lidé. Rozdíl se objevuje dříve. Mozek si nedokáže dostatečně představit budoucí odměnu. Očekávání je oslabené, a proto chybí motivace aktivitu vůbec zahájit. Zvenčí pak člověk působí nezúčastněně nebo bez zájmu, přestože jeho schopnost radost cítit nemusí být zásadně narušena.
Právě proto může být anhedonie pro okolí velmi matoucí. Často bývá zaměňována za lenost, nezájem nebo nedostatek vůle. Rodina může mít pocit, že dotyčný jednoduše nechce nic dělat. Ve skutečnosti ale může jít o poruchu mozkových systémů, které normálně vytvářejí pocit, že určitá činnost stojí za námahu.
Zajímavé je, že anhedonie se neobjevuje pouze u deprese nebo psychotických onemocnění. Může provázet také Parkinsonovu nemoc, některé úzkostné poruchy, syndrom vyhoření nebo dlouhodobý chronický stres. Zdá se, že odměnový systém je velmi citlivý na přetížení. Pokud je organismus dlouhodobě vystaven vysoké zátěži, může začít šetřit energií právě tím, že oslabí motivaci vyhledávat nové podněty.
Dobrou zprávou je, že anhedonie nemusí být trvalá. Mozek si zachovává schopnost měnit své okruhy po celý život. Léčba základního onemocnění, pravidelný pohyb, kvalitní spánek, sociální kontakt i postupné znovuobjevování příjemných aktivit mohou odměnový systém pomalu aktivovat. Nejde o rychlý proces a člověk se často nemůže spoléhat na okamžitou motivaci. Právě naopak. Někdy je potřeba udělat první krok ještě dříve, než přijde chuť. Teprve samotná zkušenost může mozku připomenout, že určité činnosti mají smysl.
Když se dnes ohlédnu za obdobím své nejhlubší deprese, uvědomuji si, že nejhorší nebyl smutek. Nejhorší bylo ticho. Svět kolem mě nezmizel. Jen jako by ztratil schopnost mě přitáhnout. Přestal jsem mít potřebu cokoliv plánovat, na něco se těšit nebo něco očekávat. Dlouho jsem měl pocit, že jsem se změnil jako člověk. Až později jsem pochopil, že šlo o příznak nemoci. Nebyl to nedostatek vůle ani charakterová slabost. Byl to odměnový systém mého mozku, který na čas přestal fungovat tak, jak měl.
Možná právě to je nejdůležitější poznatek současné neurovědy. Radost není jediná emoce a motivace není totéž co potěšení. Mozek nejprve rozhoduje, zda něco stojí za naši pozornost a energii. Teprve potom přichází samotný zážitek. Když se tento mechanismus naruší, člověk může ztratit chuť žít běžný život, přestože schopnost radovat se v něm stále někde zůstává. A právě tato skutečnost dává naději, že ji lze znovu probudit.
Pro více článků a osobních příběhů navštivte můj web. Odkaz najdete na mém profilu.
Pizzagalli, D. A. (2022). Toward a Better Understanding of the Mechanisms and Pathophysiology of Anhedonia: Are We Ready for Translation? American Journal of Psychiatry
Treadway, M. T., & Zald, D. H. (2011). Reconsidering Anhedonia in Depression: Lessons from Translational Neuroscience. Neuroscience & Biobehavioral Reviews
Berridge, K. C., & Robinson, T. E. (2003). Parsing Reward. Trends in Neurosciences
Berridge, K. C., & Kringelbach, M. L. (2015). Pleasure Systems in the Brain. Neuron
Pizzagalli, D. A. (Ed.). (2022). Anhedonia: Preclinical, Translational, and Clinical Integration. Current Topics in Behavioral Neurosciences
