Když pomáhání začne bolet: Fenomén únavy ze soucitu

Když se mluví o psychickém vyčerpání, většina lidí si představí pracovní stres nebo vyhoření. Před očima máme zaměstnance, který pracuje příliš mnoho hodin, nestíhá termíny a postupně ztrácí energii i motivaci. Existuje však jiný druh vyčerpání, který vzniká úplně jiným způsobem. Nevzniká z nadměrného množství práce. Nevzniká ani z nedostatku schopností. Rodí se z dlouhodobého kontaktu s utrpením druhých lidí. Odborníci tento stav označují jako compassion fatigue, tedy únavu ze soucitu.

Na první pohled může tento pojem působit zvláštně. Jak se může člověk unavit soucitem? Vždyť schopnost vcítit se do druhých bývá považována za jednu z nejcennějších lidských vlastností. Právě v tom ale spočívá podstata problému. Empatie není neomezený zdroj. Pokud člověk dlouhodobě naslouchá bolesti, krizím, ztrátám a utrpení druhých, jeho psychika za to platí určitou cenu. A čím více mu na druhých záleží, tím vyšší tato cena někdy bývá.

Původně se o únavě ze soucitu začalo mluvit především mezi zdravotníky. Lékaři, zdravotní sestry, psychologové nebo pracovníci hospiců často tráví celé roky v kontaktu s nemocí, smrtí a lidským utrpením. Mnozí z nich vstupují do svých profesí s obrovským nadšením a silnou touhou pomáhat. Jenže postupem času se může stát něco nečekaného. Začnou být emocionálně vyčerpaní. Ne proto, že by přestali mít rádi svou práci. Ne proto, že by jim přestali záležet na pacientech. Právě naopak. Záleželo jim tak dlouho a tak intenzivně, až jejich psychické zdroje začaly docházet.

Dnes už víme, že tento problém zdaleka nepostihuje jen zdravotníky. Setkáváme se s ním u sociálních pracovníků, učitelů, krizových interventů, pečovatelů i rodinných příslušníků dlouhodobě nemocných lidí. Může zasáhnout matku pečující o dítě s těžkým postižením stejně jako manžela, který se roky stará o partnerku s demencí. Ve skutečnosti se může objevit všude tam, kde člověk dlouhodobě nese část psychické zátěže někoho jiného.

Právě to je jeden z důvodů, proč bývá únava ze soucitu tak obtížně rozpoznatelná. Lidé si často myslí, že pokud pomáhají z lásky nebo z přesvědčení, neměli by být unavení. Pokud se vyčerpání objeví, začnou ho považovat za vlastní selhání. Vyčítají si, že nejsou dostatečně silní. Že by měli zvládat více. Že ostatní přece potřebují jejich pomoc. Místo aby si všimli varovných signálů, snaží se přidat ještě více úsilí. A právě tím se celý problém často prohlubuje.

První příznaky bývají nenápadné. Člověk se cítí unavenější než dříve. Potřebuje více času na regeneraci. Ztrácí radost z činností, které mu dříve přinášely uspokojení. Může být podrážděnější nebo naopak emočně otupělý. Někteří lidé popisují zvláštní pocit odcizení. Poslouchají příběhy druhých, ale už v nich nedokážou najít stejnou míru soucitu jako dříve. To bývá obzvlášť bolestivé, protože právě empatie byla často důvodem, proč si svou profesi nebo pečující roli vůbec vybrali.

Postupně se může objevit i cynismus. Ne proto, že by se člověk stal bezcitným. Cynismus zde často funguje jako obranný mechanismus. Psychika se snaží chránit před dalším přetížením tím, že si vytváří odstup. Problém je, že tento odstup může zasahovat nejen pracovní život, ale i osobní vztahy. Člověk má pocit, že už nemá komu co dát. Všechna energie byla spotřebována někde jinde.

Zajímavé je, že únava ze soucitu má blízko k dalšímu fenoménu, který odborníci označují jako sekundární traumatický stres. Pokud někdo dlouhodobě poslouchá příběhy lidí, kteří zažili těžká traumata, může na ně začít reagovat podobně, jako by byl jejich přímým svědkem. Psychika totiž není vždy schopna přesně oddělit vlastní zkušenost od intenzivně sdílené zkušenosti druhého člověka. Čím větší empatii máme, tím větší je někdy i toto riziko.

V posledních letech se o únavě ze soucitu začalo více mluvit také v souvislosti se sociálními sítěmi a nepřetržitým přísunem negativních zpráv. Nikdy v historii nebylo tak snadné být v kontaktu s utrpením lidí na druhém konci světa. Každý den vidíme války, přírodní katastrofy, násilí nebo lidské tragédie. Naše psychika přitom nebyla vyvinuta pro to, aby nesla emocionální zátěž tisíců lidí současně. I to může přispívat k pocitu vyčerpání a bezmoci.

Možná nejdůležitější poznatek výzkumů spočívá v tom, že řešením není stát se méně empatickým. Dlouho se předpokládalo, že lidé pracující v pomáhajících profesích potřebují větší odstup. Dnes se ukazuje, že mnohem důležitější je naučit se zdravě pracovat se soucitem. Rozlišovat mezi podporou a záchranářstvím. Uvědomovat si vlastní limity. Přijmout skutečnost, že ne každou bolest lze odstranit a ne každý problém vyřešit.

To bývá pro mnoho lidí překvapivě těžké. Pomáhající osobnosti často nacházejí smysl života právě v péči o druhé. Přiznat si vlastní hranice proto může působit téměř sobecky. Ve skutečnosti jde ale o nezbytnou podmínku dlouhodobé pomoci. Člověk, který se zcela vyčerpá, nakonec nepomůže ani sobě, ani ostatním.

Únava ze soucitu nám připomíná jednu důležitou věc. Soucit není jen emoce. Je to psychická energie. A stejně jako každá jiná energie potřebuje být doplňována. Pokud člověk dlouhodobě rozdává více, než dokáže obnovit, začne postupně ztrácet to, co ho původně vedlo k pomoci druhým.

Pro více článků a osobních příběhů navštivte můj web. Odkaz najdete na mém profilu.

Zdroje