Článek
Cesta do pekla a zpět - tak nějak se dá popsat hluboká deprese, ze které se člověk dokáže zotavit. Deprese je nemoc jako každá jiná, jen není vždy viditelná na první pohled. I když v mém případě je docela patrná. Když se někdo podívá na fotografii z tohoto období, kde jsem i já, v době remise si často pomyslím: „Proboha, co hrozného se tomu člověku stalo?“
Každá deprese ve mně zanechá něco trvalého. Nic už není jako předtím – pokaždé je to nezaměnitelná zkušenost. Deprese je často velmi těžko vysvětlitelná lidem, kteří jí neprošli. Snažíte se přiblížit své pocity, svou bezmocnost, ale slova často nestačí. Lidé, kteří si tím neprošli, často nechápou, jak je možné, že se nemůžete „vzchopit“ nebo prostě „vypnout špatnou náladu“. Ale deprese není jen o náladě. Je to o úplném vyčerpání těla i mysli. Člověk si často připadá jako ve vězení vlastního mozku, bez energie se jakkoli bránit.
Každá deprese je svým způsobem stejná, ale zároveň pokaždé jiná. Něco mě vždy překvapí, a když ji překonám, mám o zkušenost víc. Jenže pokaždé, když přijde další vlna, je to jako by mě znovu zaskočila. Říkáte si, že už jste si tím prošli, že vás nemůže nic překvapit, a přece je to znovu ta stejná prázdnota, stejná bezmoc, stejná bolest. Deprese člověka úplně vyčerpá, zanechá ho bez sil a bez chuti na cokoliv reagovat. Přátelé se ptají, jak vám mohou pomoci, ale vy nevíte, co říct, protože často netušíte, co by pomohlo vám samotným.
Deprese je stav, kdy se ztrácí nejen energie, ale i smysl. Každodenní úkoly, které by byly normálně snadné, se stanou nedosažitelnými. Jít do práce, umýt se, vstát z postele – to jsou výzvy, které se zdají nepřekonatelné. V depresi je člověk jen prázdná schránka, která přežívá, bez ohledu na to, co se děje kolem. V tomto stavu je snadné se nechat zmanipulovat nebo ztratit kontrolu nad tím, co se děje kolem vás. Jsem mentálně oslabený a nevnímám věci, které bych v normálním stavu okamžitě poznal.
Jedním z nejhorších aspektů deprese je, že vás vtáhne do cyklu negativních myšlenek. Začínáte věřit, že už to nikdy nebude lepší. I když víte, že deprese jednou odejde, v jejím průběhu si jen těžko připouštíte, že to jednou skončí. Vše, co cítíte, je bolest a beznaděj. Každý den je boj a ten boj se zdá nekonečný.
Zažil jsem tři velké pády a nespočet menších depresivních epizod. Po poslední zkušenosti vnímám ty předchozí dva pády jako méně intenzivní, protože ta poslední deprese byla doslova peklem. Díky lékům, terapii a podpoře blízkých jsem se z toho dostal, ale nebylo to vůbec snadné. První dvě deprese už dnes vidím trochu v mlze, ale vybavuji si, že při druhé mě napadaly i sebevražedné myšlenky. Dříve jsem nechápal, co musí člověka přivést k tomu, aby vážně uvažoval o tom, že opustí tento svět. Teprve když jsem tím sám prošel, plně jsem to pochopil.
Poslední deprese byla nebezpečná, doslova hazard se životem. V prvních dvou měsících jsem na sebevraždu myslel téměř každý den. V depresivním stavu se tato myšlenka může stát dominantní, často ne z důvodu, že by člověk skutečně chtěl odejít, ale z toho, že se zdá být jediným únikem. Uvnitř jsem řešil, kde to udělat. Způsob odchodu jsem měl jasný – smrt oběšením. Přemýšlel jsem, jestli to udělat doma, nebo někde v lese. Nedokázal jsem si představit, co by to udělalo s mou přítelkyní, kdyby mě doma našla. Proto jsem se přikláněl k tomu, že bych to udělal někde v lese, zanechal bych doma dopis se všemi důležitými informacemi, aby měla o vše postaráno. Součástí dopisu by byla i prosba, aby tam sama nešla, ale poslala někoho jiného. Když nad tím teď přemýšlím a píšu tyto řádky, přijde mi to hrozné. Bohužel, takto člověk v hluboké depresi uvažuje.
Sebevražedné myšlenky nejsou o touze po smrti. Jsou o zoufalství, kdy si člověk myslí, že už nemá žádné možnosti. Ale jak řekl Robin Williams: „Sebevražda je trvalé řešení dočasného problému.“ I přesto se tento herec, který přinesl smích milionům lidí, rozhodl sám odejít. Je těžké vysvětlit někomu, kdo není v depresi, že váš problém, který vám připadá nekonečný, by jednoho dne odešel. Ale v depresi to prostě nejde vidět.
Psaní těchto příběhů je pro mě svým způsobem terapie a zároveň cítím, že je potřeba to šířit dál. Společnost se stále staví k duševním onemocněním, jako by nešlo o skutečné nemoci. Lidé by měli vědět, že deprese je nemoc srovnatelná s jakýmkoliv fyzickým onemocněním. V depresi trpíte nejen psychicky, ale i fyzicky. Má terapeutka mi jednou řekla, že deprese je jako zlomená noha, se kterou se snažíte běhat. A to je pravda.
Vadí mi, když lidé zlehčují pojem „deprese“ a zneužívají ho. Často slyším, jak někdo říká, že má „depku“, ale ve skutečnosti má jen špatnou náladu nebo se špatně vyspal. Depka není deprese. Depka je stav nespokojenosti nebo únavy, vyvolaný konkrétní událostí, zatímco deprese je něco mnohem vážnějšího.
Musíme změnit přístup k tomu, jak lidé chápou duševní zdraví. Sebevražedné myšlenky a deprese jsou závažné a je potřeba o nich mluvit. Každý člověk, který projde těmito stavy, potřebuje pomoc a podporu. Věřím, že otevřená diskuse může pomoci změnit společnost a přístup k duševnímu zdraví.
Deprese vždycky jednou skončí, opravdu. Nezapomínejte na to v těch nejhorších chvílích. Myslete na to, jakou bolest byste způsobili těm, co zůstanou po vás. Sebevražda nic nevyřeší, jen přenese vaši bolest na někoho jiného. Někdy slyším názor, že člověk nikomu nebude chybět, ale to není pravda. Vždy je někdo, kdo by vás oplakával a komu byste způsobili nesmírnou bolest.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
