Článek
Jak jistě většina z vás ví, deprese je závažná duševní porucha charakterizovaná přetrvávajícími pocity smutku, beznaděje a ztráty zájmu o aktivity, které člověka dříve těšily. Tento stav může výrazně ovlivnit každodenní život a schopnost fungovat. Deprese může být jednorázová nebo se může opakovat v průběhu života. V mém případě se opakovaně se skutečnými a hlubokými depresemi potýkám již nějakých 9 let. Jak už jsem uvedl v některém ze svých dřívějších článků, už jako dítě jsem měl depresivní sklony, ale opravdová deprese přišla až v dospělosti.
První deprese přišla v roce 2015, kdy jsem pod náporem extrémního stresu v zaměstnání a současně i nějakými vlivy z osobního života absolutně odpadl. Nástup deprese byl poměrně rychlý, neřekl bych že se nějak plížila delší dobu, než zaútočila v plné síle. V té době jsem pracoval v prvním zaměstnání a jak už je u mě dobrým zvykem, snažil jsem se vše dělat nejlépe jak umím. To ale vedlo k vyhoření, které mi spustilo depresi. Od té doby jsem zažil několik „menších“ depresí, ale ty opravdu hluboké, které mě úplně odzbrojily byly celkem 3 a vždy se čtyřletým odstupem. Nechci se tu rozepisovat o jednotlivých depresích, protože to už jsem udělal v dřívějších článcích. CHtěl bych se obecně zaměřit na to, jak u mě taková hluboká deprese probíhá.
Když se u mě objeví hluboká deprese, je to jako by se celý můj svět začal hroutit. Nejprve cítím nepopsatelnou únavu, která mě přemáhá ve všech aspektech mého života. Ráno nemohu vstát a celý den jsem jako bych jel na nouzový režim. Někdy nedovedu nic jiného, než jen celý den ležet a pospávat. Každodenní úkoly, které jsem dříve zvládal bez problémů, se najednou zdají nepřekonatelné. Jednoduché věci, jako je vstát z postele nebo si udělat snídani, se stávají obrovskou výzvou.
Fyzické projevy deprese na mě mají také silný dopad. Často trpím nespavostí nebo naopak spím příliš mnoho, ale ani jedno mi nepřináší odpočinek. Někdy mě bolí celé tělo, jako kdybych měl chřipku, ale je to bolest bez jasného důvodu. Můj apetit se mění – cítím nechutenství a nemohu nic pozřít. Při každé depresi jsou kila dolů jako mávnutím kouzelného proutku. Tyto fyzické symptomy jsou často jen zrcadlem toho, co se odehrává v mé mysli.
Psychicky je hluboká deprese obdobím temnoty, kdy ztrácím kontakt se sebou samým i s okolním světem. Každá aktivita, která mě dříve těšila nebo mě bavila, ztrácí svůj smysl. Jako kdyby na mě ležela těžká mlha, která mi brání vidět něco dobrého v budoucnosti. Pocity viny a beznaděje jsou všudypřítomné a neustále mě tíží. Nejhorší je pocit naprosté osamělosti, i když jsem obklopen lidmi, kteří mě mají rádi. Často mě sužují pocity viny, protože hodně přemítám o tom, co jsem kdy a jak udělal a špatná rozhodnutí ve mě hlodají a já si tak vyčítám úplně vše co jsem v minulosti neudělal správně. Depresi často popisuji jako dno bez naděje, protože to tak cítím.
Co je pro mě v těchto obdobích zvláště obtížné, je komunikace s ostatními. Mnozí lidé, kteří deprese nikdy nezažili, si neuvědomují, jak paralyzující může být. Není to jen „smutek“ nebo „špatná nálada“, kterou lze překonat silou vůle. Je to intenzivní pocit prázdnoty a zoufalství, který nelze jednoduše odstranit. Proto je pro mě často náročné vysvětlit, co se se mnou děje, a to jen přidává další vrstvu izolace. Upřímně ani nemám moc sílu na to někomu vysvětlovat co cítím, takže většinou jen mlčím a trpím s vlastními myšlenkami, což člověku rovněž moc nepomáhá.
Během mých depresí jsem zjistil, že je důležité mít určitou strategii, jak je zvládnout. Jedna z věcí, která mi pomáhá, je vědomí, že tato epizoda není trvalá, i když to tak v danou chvíli člověk cítí. Učím se být k sobě laskavý a dovolovat si odpočívat, když to potřebuji. Snažím se, i když je to někdy nesmírně obtížné, udržovat určité rutiny – jíst pravidelně, vycházet na krátké procházky nebo jen na chvíli dýchat čerstvý vzduch. Někdy se to daří lépe, někdy zase hůře.
Také jsem se naučil, že hledat pomoc není známkou slabosti, ale odvahy. Individuální terapeutické sezení mi v minulosti poskytla nový pohled na věci a umožnila mi cítit se méně osamělý v tom, čím procházím. Můj terapeut mi pomohl pochopit, že nejsem definován svou depresí, že je to jen část mého života, a ne jeho konec.
Nakonec je pro mě důležité pamatovat na to, že každý z nás může zažívat obtížná období a je v pořádku si přiznat, že potřebujeme pomoc. Sdílení mého příběhu s ostatními mi nejen pomáhá léčit se, ale doufám, že také může přinést úlevu a naději těm, kdo se cítí stejně. Deprese je sice těžký boj, ale není to boj, který bychom museli vést sami. Nejednou jsem bojoval s myšlenkou to celé vzdát, ale vím, že by to bylo pouze řešení pro mě a napáchal bych tím nesmírné škody pro své okolí. To je něco, co mi brání se těmto černým myšlenkám bránit.
Momentálně jsem ve fázi remise, kdy je mi dobře a nepociťuji žádné příznaky mé nemoci. Nicméně není den, kdy si nevzpomenu na toto stigma a denně bojuji se strachem, že se to vše může velmi rychle obrátit. Největší obavu mám z podzimu. Tvorba obsahu na mém webu je pro mě jistou psychoterapií a hlavně chci, aby se podobné příběhy šířily mezi naši komunitu, protože považuji za nesmírně důležité, aby lidé s podobnými problémy věděli, že v tom nejsou sami a že je normální říci si o pomoc. Nebojte se tedy vykročit z davu a nasdílejte svůj příběh i vy, ostatním to může velice pomoci.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
